Kázající: Jordan Tomeš
Čtení Lukáš 24,13-35
Čtení Lukáš 24,13-35
13 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, 14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. 15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. 16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. 17 Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. 18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" 19 On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, 20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. 22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu 23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. 24 Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli." 25 A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" 27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. 28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. 29 Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. 30 Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. 31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 32 Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" 33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. 34 Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." 35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
„Tak zase nic. Je konec.“
Dva učedníci šlapou z Jeruzaléma do Emauz. Jeruzalém, to těžiště příběhu, ke kterému tak dlouho směřoval Ježíš i celý děj evangelia, tam, kde mělo konečně dojít k vyústění, tak tento Jeruzalém nechávají za zády. Utíkají pryč: snad ze strachu, že dopadnou stejně jako Ježíš; snad z hořkosti – nemohou vydržet tam, kde umřela jejich naděje. Těžké kroky víří mraky prachu na cestě, těžké myšlenky se jim usazují v hlavách.
„K čemu to všechno bylo, můžeš mi to vysvětlit, Kleofáši?“ Kleofáš jde dál a tváří se, že bude jen zarytě mlčet, ale i v něm se to bouří, i on potřebuje popustit ventil. „Já fakt nevím. Mysleli jsme, že změníme svět, že oslavíme vítězství pravdy a lásky, že jako Mojžíš v Egyptě porazíme naše utlačovatele, že vyjdeme v exodu na svobodu. Ale místo exodu přišel exitus, Ježíše přibili na kříž. Nedalo se na to dívat.“ „Jo, nechali jsme ho tam jako srabi,“ přisvědčí ten první učedník. „Stydím se za to. Všichni jsme ho v tom nechali.“ Kleofáš se k němu obrátí: „Ne všichni. Ženy zůstaly. A v tom je ten nejhorší problém. Ježíš je vzkříšený, říkaly nám. Prý jim to řekli andělé u hrobu. Ale my jsme hrob viděli a nic v něm není. Někdo si prostě udělal poslední blbej vtípek a popletl ženským hlavu. Je to akorát falešná naděje. Je lepší přiznat si, že je konec než si furt namlouvat, že se ještě něco bude dít. To si totiž člověk může říkat donekonečna.“
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, není těžké se s učedníky, kteří kráčí do Emauz, ztotožnit. Zklamání – tu směs hněvu, smutku, frustrace, rozčarování – to známe. V něco nebo v někoho doufáme, živíme se svou nadějí – a pak o ni přijdeme. Učedníci jsou navíc obtěžkáni vinou: oni v tom Ježíše nechali, nenesli s ním jeho kříž, byť jen alespoň jako Šimon z Kyrény, který kříž o kousek poponesl. Ale ne, oni utekli, schovali se. Petr třikrát zapřel. Jidáš svou zradu neunesl a oběsil se. Naděje, kterou Izrael žil, naděje na změnu poměrů, na změnu vlády, že bude líp – je pryč. A tak je nejlepší udělat to stejné – taky zmizet, vrátit se ke starému životu, pryč od Jeruzaléma, pryč od rizika, pryč od změny, která se nepovedla.
K poutníkům se najednou přidá někdo další. Vypravěč nám prozradí, že je to Ježíš, učedníci ale – stejně jako Marie u hrobu minulý týden – mají zaslepené oči, jejich zklamání jim brání Ježíše vidět, ačkoli ho mají přímo před sebou. A v tom vidíme jedno z hlavních poselství Velikonoc: Bůh se s lidmi po Velikonocích začíná potkávat jinak. Ježíš byl vzkříšen a za 40 dní vzat na nebesa. Jeho učedníci – tehdy i dnes – se proto musí jeho přítomnost nově učit rozpoznávat.
A na cestu poznání Ježíš dnes zve Kleofáše i toho druhého učedníka. Ptá se jich: „o čem to spolu rozmlouváte? Co se stalo, že jste tak zabraní do rozhovoru?“ Představuji si, že Ježíš se při tom neubrání potutelnému úsměvu, protože on samozřejmě ví, co se událo. Ježíš ví a neptá se, aby se něco dozvěděl; on se ptá, aby se něco dozvěděli sami učedníci. Bůh to tak v Bibli dělá několikrát: třeba hned s Adamem – „Adame, kde jsi?“ – nebo s jeho synem Kainem – „Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?“ Bůh se nás neptá, aby zjistil, kde jsme a co děláme; ptá se nás, abychom to zjistili my, abychom se zastavili, abychom sami vyjádřili, co v nás zrovna je. A stejně tak je to i s dnešním párem učedníků: četli jsme, že po Ježíšově otázce „v tu chvíli zůstali stát plni zármutku“.
Ježíš učedníky zve k upřímnosti a otevřenosti. A dělá to nejen svou otázkou, ale i svým příkladem. Když se v jiném velikonočním příběhu ukáže nevěřícímu Tomášovi, ukáže mu rány na svých rukou a vyzve ho, aby se dotkl jeho probodnutého boku. Ježíš učedníkům, pro které byla jeho bolest nesnesitelná a utekli před ní, dává do své bolesti alespoň zpětně nahlédnout. Odhaluje se, je zranitelný. Nechce je ale usvědčit ze zbabělosti. Chce se s nimi potkat; a chce, aby pochopili význam jeho utrpení a tím nově nahlédli své vlastní utrpení.
Když se zastavíme, když pojmenujeme, kde na naší cestě jsme a jaké emoce cítíme, když nahmatáme tep našeho srdce nebo naší duše – tak právě tehdy se můžeme se vzkříšeným Kristem nově potkat. Poznej sám sebe a poznáš Boha, poučují nás už staří otcové církve. Bůh v nás totiž odjakživa přebývá jako ve svém obraze. A navíc, po Velikonocích, se Bůh ukazuje jako Bůh nejvíce solidární, jako Bůh, který utržil těžké rány, zemřel, sestoupil do samotných pekel. Bůh nám proto rozumí, rozumí i těm našim největším peklům, a zve nás, abychom se v důvěře cele otevřeli – abychom se otevřeli sami sobě a tím i Jemu. Proto ta otázka: „O čem to spolu rozmlouváte, co se stalo, kde jsi, Adame?“
Dnešní dva učedníci před Ježíše předestřeli svůj rozpadlý svět. „My jsme doufali, že on je ten, kdo má vykoupit Izrael.“ My jsme doufali. Té větě dobře rozumíme. Rozuměl jí jistě i Ježíš, ale v tu chvíli učedníky nenechává v jejich zármutku, neobjímá je, aby jim vyjádřil účast na jejich smutku. Bůh je solidární, Bůh je s námi a v nás – ale ne jako pasivní pozorovatel, ale jako někdo, komu na nás vášnivě záleží. A tak Ježíš učedníkům lehce vynadá za to, jak se nechávají obalit svým smutkem, doslova říká „vy hlupáci máte tak pomalé srdce k věření!“ A pak je vytrhuje z jejich skleslosti tou nejlepší biblickou hodinou, která se kdy na zemi udála. Osvětluje jim, o co celou dobu šlo: že Bůh musel dát sám sebe za celý svět, že ta cesta utrpení nebyla pouhou náhodou či triumfem zla, ale že právě takhle to Bůh už od pradávna chtěl – Bůh se stal služebníkem všech a tím všem prokázal tu největší lásku, která je možná. A proto se už my lidi nemusíme bát, protože naše zklamání a zhroucené světy jsou už díky Bohu jenom dílčími zvraty na velké cílové rovince radosti a věčného naplnění v Boží přítomnosti. To nejlepší je před námi, Bůh to jistí svým slavným velikonočním vzkříšením.
A tehdy, když to učedníci slyší, tak už nemají zpomalené srdce. Jejich srdce rozmrzá a začíná znovu bít. „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil?“, řeknou v závěru příběhu.
Ještě předtím se jim ale Ježíš dal poznat. Stmívalo se už a Emauzy byly za rohem, a tak se Ježíš nechal pozvat na večeři. Z hosta se ale hned stal hostitelem. Ježíš vzal chléb, lámal a vzdával díky, tak jako při poslední večeři. V tu chvíli ho učedníci poznali – a v tu chvíli se jim ztratil. To je další nová Velikonoční skutečnost: poznání Boha je jako záblesk, nedá se zachytit, poznáváme ho vždy nově a zčerstva, v jednu chvíli si jím jsme jisti a v tu další ho zase hledáme. Naše víra je jako ta cesta do Emauz, plná těžkých otázek, nejasností i zklamání. Nejsme majitelé pravdy, jsme její neúnavní hledači, poutníci životem.
To zásadní ale je, že do našeho hledání, putování a do našich rozhovorů a emocí se přidává Bůh. Ti dva učedníci, ačkoli utíkali pryč, zbaveni naděje, tak stejně mluvili, ač už možná ani nebylo o čem mluvit. Oni si ale povídali i o tom svém zbořeném světě – a tím, snad i podvědomě, proti svému vlastnímu přesvědčení a náladě dosvědčovali právě tu zásadní skutečnost: tedy to, že naděje neumírá. Vždy se ještě může něco stát. Je na co se těšit, je co čekat, je o čem mluvit. Kristus byl totiž vzkříšen, a to mění souřadnice celého našeho bytí. Boží milost a láska trvá, Bůh s tímto světem neskončil ale pracuje v něm, vzkříšený Kristus je prvním obrazem toho, co čeká celé Boží stvoření. A tak my, ač chodíme do starých kostelů, sedíme v památkově chráněných lavicích a zpíváme i staletí staré písně, tak očekáváme něco nového. Vyhlížíme příchod nového Božího světa, světa už navždy hořících srdcí. Jako poutníci jdeme životem a máme ruce otevřené, abychom mohli přijímat dobré Boží skutky. Bůh se totiž přimíchává do našich rozhovorů, do našeho zklamání, do našeho nitra. Možná ho nevidíme. On ale kráčí s námi a zůstává s námi, i když se už stmívá. Amen.