Kázající: Jordan Tomeš
Text: Jonáš 3. a 4. kapitola
První čtení Jonáš 3 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: 2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím."
3 Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. 4 Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." 5 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
6 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. 7 Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho velmožů! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. 8 Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. 9 Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme."
10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
Druhé čtení Jonáš 4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. 2 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. 3 Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil."
4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" 5 Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." 9 Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." 10 Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. 11 A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"
Jonáši, Jonáši. Kdy se už poučíš? Zdá se, že ani lekce na rozbouřeném moři a následné tři modlitební dny v břiše velryby tě nakonec neposunuly ani o píď. Zase si na něco stěžuješ, něco se ti na Pánu Bohu nelíbí, utíkáš od něj.
Vezměme to ale postupně. Poslední dvě kapitoly Jonášova příběhu mají dvě hlavní postavy: Ninivany a Jonáše. Začněme u Ninivanů.
Ti se konečně dočkají. Prorok-neprorok Jonáš jim po svých vlastních peripetiích přeci jen zvěstuje Boží slovo. Slyšeli jsme, že jsou to slova soudu. „Ještě čtyřicet dnů a Ninive bude vyvráceno.“ Ninive bylo tehdy hlavní město obrovské velmoci Asýrie. Ta svou vládu postavila na nekompromisním podmaňování okolních menších národů. Diplomacie a lidskost šly stranou, na prvním místě byl národ a moc. Nabízí se smutné a trefné srovnání s dnešním Ruskem. Na rukou Ninivských ulpěla krev nespočtu nevinných lidí.
A tak není divu, že Bůh skrze Jonáše odpovídá na jednání Ninivských se stejnou tvrdostí. „Ještě 40 dnů a Ninive bude vyvráceno.“ Neslyšíme tam žádný konjunktiv, žádnou podmínku, žádnou jinou možnost. Jen termín – 40 dnů – a pak šlus. Je to ohlášení konce, skutečný deadline – za 40 dnů vás, milí Ninivštví, Bůh ztrestá za to všechno zlo, které jste vykonali a na které se už Bůh nemůže dál dívat.
I dnes se děje zlo, na které se nedá dívat, i dnes my lidé – a věřím, že i Bůh – planeme zlobou nebo jsme pohlceni smutkem nad tím, co ta různá dnešní Ninive činí, s jakou lehkostí či cynickou lhostejností staví své tyranie na krvi nevinných. Ta prolitá krev ale křičí ze země, stejně jako k Bohu křičela krev prvního zavražděného, krev Ábelova. Před Bohem není nikdo zapomenut, Bůh vše vidí a každého člověka se bude dotazovat: kde je tvůj bratr? Jak jsi ty sám naložil se svými dny, komu jsi byl bližním? Pomohl jsi mi, když jsem vedle tebe stál jako ten hladový, žíznivý, nahý, strádající člověk?
Bůh soudí Ninive – a jaký je to soud? Co je Božím trestem? Síra a oheň z nebe jako u Sodomy a Gomory? Věčná muka v pekle, jejichž krutost je klasifikovaná těžkostí mého hříchu, jak si to představoval Dante?
Milí přátelé, jak jsme četli, dnešní příběh nekončí soudem ani apokalypsou. Přesto se v něm ohlašované Boží slovo splní, dojde ke svému cíli. Boží slovo totiž nikdy není pouze slovem soudu – to je jen ta první polovina, jak jsme nyní zpívali – ale i slovem milosti. Boží Zákon nikdy nestojí sám, ale vždy tvoří dvojici s evangeliem. Ta naléhavá Boží otázka – „kde jsi, člověče, co děláš?“ – vždy také předestírá i odpověď: „ať jsi, kde jsi, jsi mým milovaným dítětem“. A tak i do těch Jonášem ohlašovaných drsných slov soudu je mezi řádky vepsané evangelium. Co jiného než evangelium je totiž skutečnost, že Bůh vůbec oslovuje hlavní město té krvavé tyranie a že svému ohlašovanému trestu dává štědrou lhůtu 40 dní?
Ninivští se té nenápadné milosti chytí. Svého zlého jednání litují. A tím nám ukazují, že z celého Jonášova příběhu jsou to právě oni, kdo berou Hospodina nejvíc vážně. Oni totiž nečiní pokání proto, že by si mysleli, že Bůh je nám povinen naše hříchy odpouštět – že je to koneckonců jeho „práce“, co jiného by taky Bůh dělal než nám přirozeně automaticky odpouštět, vždyť „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna…“. To by byla levná, instantní lítost, která nebere vážně ani Boha, ani sebe. Ninivanům je ale Boží milost drahá, jejich popel a žíněné suknice není žádné divadlo. Oni doufají, že Bůh odpouští. Ale ne proto, že by musel, ale proto, že bude chtít. A to je rozdíl. „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a my nezahyneme.“ Ninivský král dává Bohu svobodu. „Možná, že se pro naše obrácení obrátí i Bůh. Kdo ví. Za pokus to stojí.“
Bůh své slovo soudu myslel vážně, nehrál s Ninivany žádné hry. Jak jsme ale řekli, Boží slovo soudu je vždy zároveň i slovem milosti. A tak, spolu se svým odsouzením zla si zároveň říkal, stejně jako Ninivané: „Kdo ví. Kdo ví! Možná, že se ti Ninivané v lítosti obrátí od svého zla, které vystoupilo před mou tvář. Dám jim na to 40 dní. Za pokus to stojí.“
„Kdo ví“ – to jsou slova opatrné naděje. Ninivští doufali, že se Bůh obrátí od svého trestu. Bůh zase doufal, že se Ninivští obrátí od svého zla. Obě strany se proto v tom nesmělém nadějném „kdo ví“ potkaly. Obě strany doufaly ve změnu toho druhého – a zároveň byly samy ochotny se změnit. Žádná osudovost, fatalismus nebo rezignace. Ne – Bůh i lidé se mohou měnit. U koho nás to překvapuje víc – u nejvyššího svatého Boha, který lituje zla, které chtěl Ninivanům učinit; nebo u lidí z Ninive, kteří předtím nemilosrdně rozsévali smrt?
A tak nakonec jediný, kdo v dnešním příběhu žádnou naději nemá, je náš prorok. Jonáš, to znamená holubice, a holubice je v Bibli právě symbolem naděje, neboť právě ona jako první donesla Noemu po potopě zelenou ratolest, značící, že někde bude pevnina. Jonáš se ale dnes k těm nové možnosti otevírajícím slovům „kdo ví“ nepřidá – Jonáš totiž ví. A ví to zcela bezpečně. To, že se Hospodin změnil a slitoval se nad Ninivany: to je špatně. A tak lamentuje:
„Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil. Nechci žít ve světě, ve kterém se smilováváš nad někým, jako jsou ti mizerové z Ninive. Vždyť právě oni zmrzačili tvůj vyvolený lid, oni dobyli severní Izrael a rozpustili jeho obyvatele mezi své provincie, takže už nejsou k nalezení. Proč, Bože, musí být tvé slovo soudu i slovem milosti, proč od lidí očekáváš změnu, když oni si druhou šanci nezasluhují!“
Jonáš má špatnou paměť. Vždyť to jemu Bůh prokázal milost, to jemu Bůh dal druhou šanci, když rozkázal velrybě, aby ho v divokých vlnách zachránila před smrtí. Anebo, co by bylo horší – Jonáš nemá špatnou paměť. On na svou záchranu nezapomněl, ale bere ji automaticky, jako samozřejmost. Boží milost mu nebyla drahá – a proč by byla, vždyť je to Izraelita, syn Abrahamův a Izákův, dědic vyvoleného národa, a navíc prorok. Mu přeci Boží milost přirozeně patří, to ví každý. Ale těm, kteří zabíjí, drancují a uctívají cizí bohy – těm už ne. Těm patří spravedlivý trest – a Jonáš už se na něj moc těší, však jsme četli, že si postavil přístřešek s dobrým výhledem, aby ten oheň a síru dopadající na Ninive hezky viděl.
Pohled do Jonášovy farizejsko-omezené duše nám asi není moc příjemný. Není to ale proto, že se v něm trochu vidíme i my?
Milí přátelé, poselství celé knihy Jonáš by se dalo shrnout kontrastem mezi velkým a malým. Potkali jsme se s velikým větrem, velikou bouří, velikou rybou, s velikým městem Ninive a s jeho velmoži. Všechny tyto veliké se ale ihned – stejně jako ten Jonášův skočec ve srovnání s Ninive – stanou malými, když na scénu přijde Hospodin. Jeho úmysly dalece převyšují naše úmysly, jeho cesty jsou mnohem vyšší než naše cesty.
Jonáš si o sobě myslel, že je velký. Myslel si, že ví. Že rozumí Bohu, že vystihne jeho vůli. A pak se hroutí, když Bůh jedná jinak. Jonášův postoj v příběhu symbolizuje nepřející sobeckou víru, která se povyšuje nad druhé a omezuje sféru Božího působení. S touto deformací víry se židé museli historicky často vypořádávat, i Ježíš v Novém zákoně čelí neustálému útoku farizeů, kteří byli přesvědčeni o své jedinečnosti a pravdě.
A v tomto ohledu ani pro nás křesťany nepřestává být Jonášův příběh výzvou. Kam až sahá Boží milost a láska? I k nepříteli, planoucímu pomstou? I k těm dnešním Ninive, k tyranům a vrahům? A jestli Bůh miluje všechny, jestli pro každého má kromě soudu i slovo milosti, to své „kdo ví?“, tak kdo do těch dnešních Ninive půjde, kdo bude zvěstovat, kdo bude prorokem?
Jonášův příběh končí otevřeně, snad i s kapkou naděje. Bůh na konci vystupuje jako kvalitní terapeut. Praktickým podobenstvím se skočcem, nad kterým Jonáš oproti celému Ninive pláče, a trpělivými otázkami Jonáše vede k novému pochopení jeho lásky. Třeba tu velikou Boží lásku a milost ten malý Jonáš nakonec pochopil. Kdo ví. Amen.