Bohoslužby na 1. svátek vánoční
Text: Matouš 1,1-17
První čtení Matouš 1,18-25
Druhé čtení Matouš 1,1-17 Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
2 Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, 3 Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. 4 Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, 5 Salmón měl syna Boaze z Rachaby, Boaz Obéda z Rút, Obéd Isaje 6 a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy, 7 Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa, 8 Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše. 9 Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše, 10 Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose. Amos Joziáše, 11 Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí. 12 Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela, 13 Zorobabel Abiuda, Abiud Eljakima, Eljakim Azóra 14 Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda, 15 Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, 16 Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus.
17 Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct.
Milí přátelé v Kristu,
poslouchat cizí rodokmeny, čemuž jste právě byli vystaveni, to je nuda. Hlavně na Vánoce, viďte. Ta záplava jmen, která nám nic neříká (bylo jich tam 47), rodinné vztahy, které nás nezajímají. Když už, tak nás zajímá náš vlastní rodokmen. Vzpomínáme na vyprávění svých prarodičů nebo se podíváme na staré černobíle fotografie, když nám při úklidu vypadnou ze skříně. Vědět, kam patříme my, kde máme kořeny – to je zajímavější.
Anebo nás rodokmeny nezajímají vůbec – protože narodit se do zcela spořádané rodiny, kde všechno funguje, to snad ani nejde. Každá rodina má své škraloupy a příbuzné, za které se stydíme, členy, se kterými máme – ať už bohužel či naštěstí – společné snad jen to příjmení. Sestavovat si rodokmen proto pro někoho nemusí být příjemná záležitost pro dlouhé zimní večery, ale bolavá cesta nehezkých vzpomínek, kterou raději nechce vůbec absolvovat.
Ten dnešní Ježíšův rodokmen na první pohled vypadá hladce a přímočaře. V záhlaví je zmíněn praotec Abrahám spolu s velkým králem Davidem – slavnější prapradědečky by si člověk mohl stěží přát. A pak už to jede jako po másle – ten zplodil toho, ten zas toho, víra se automaticky dědí z otce na syna, radost pohledět.
Jenomže, Ježíšova rodina je jako každá rodina – když se na ni podíváte zblízka, všechno, co je idealizované a retušované, zmizí. Ve starém archivu Ježíšovy rodiny se vyskytují příběhy, které bychom v Mesiášově rodokmenu nečekali. Jsou to příběhy, v jejichž světle vypadají i ty naše pošramocené rodinné klany o dost líp.
Tak třeba zmíněná Támar. Támar si vzala za muže jednoho ze synů Judy, syna praotce Jákoba, jedné z ústředních postav 1. knihy Mojžíšovy. Když Támařin manžel zemřel, aniž by měli děti, dostal jeho bratr Ónan za úkol zplodit jí potomka – tak tomu bylo podle tehdejšího práva (=levirátní manželství). Jenže Ónan, jak napovídá jeho jméno, se svému úkolu důsledně vyhýbal – a Hospodin ho za to, že své ovdovělé švagrové nepomohl, usmrtil. Támar se proto převlékne za nevěstku a Juda, otec jejího zesnulého muže, jí nepozná a vejde k ní. Támar otěhotní – a když jí pak Juda obviní z cizoložství, má Támar v ruce trumf – za svou službu nevěstky si od Judy vyžádala jeho hůl a pečeť. A tak si Támar zajistí potomka, a taky místo v rodokmenu Mesiáše. Drsný příběh – přečíst si ho můžete v Genesis 38.
Nebo Rachab. Ta se za nevěstku převlékat nemusela, ta nevěstkou byla. Žila v pohanském Jerichu, ze kterého pomohla uprchnout Izraelským zvědům. Na okno svého domu si pak pověsila karmínovou šňůrku, aby Izraelci při svém dobývání města věděli, koho ušetřit. Rachab zradila svůj starý život a chopila se perspektivní příležitosti – a rovnou se dostala do Ježíšovy rodiny.
Její potomek Boaz si zase za svou ženu vybral Rút, ženu z nepřátelského a pro Židy nečistého národu Moábu. Rút, ovdovělá a zoufalá, si mu totiž během veselých oslav sklizně, dožínek, lehla do postele – a Boáz se do ní zamiloval. Ježíšovi předci si uměli poradit.
Nejznámější jsou přešlapy vnuka Boáze a Rút, krále Davida. Na ten největší přešlap evangelista Matouš ironicky upozorňuje, když píše, že „David měl syna Šalamouna z ženy Uriášovy“. Nepíše „z Batšeby“, ačkoliv by mohl, ale naschvál si rýpne, že to byla žena Uriášova, tedy ne Davidova žena. David zneužil svou královskou moc, Batšeby se zmocnil a jejího muže Uriáše poslal na smrt. I přes toto cizoložství a úkladnou vraždu ale rodokmen spasitele světa pokračuje právě tudy, skrz jedno z dětí, které se pak Davidovi a Batšebě narodí.
Zmíním poslední příběh. Ten naopak v rodokmenu chybí, protože se jeho aktéři zabili mezi sebou. David měl synů víc, mezi nimi i Amnóna a Abšalóma. Amnón vzplane láskou ke své nevlastní sestře, a tak předstírá nemoc – a když o něj jeho sestra pečuje, znásilní ji. Když se to dozví Abšalóm, pozve svého bratra na hostinu, opije ho a zabije. O pár kapitol později pak sám umírá, když se neúspěšně pokusí sesadit svého otce Davida z trůnu.
Voskovec s Werichem zpívají „čtěte Bibli, tam to všechno je“. A opravdu, v Ježíšově rodokmenu je všechno. Incest, vraždy, prostituce, nevěra. Proč si o tom ale čteme právě na Vánoce?
Čteme si o tom, protože Ježíšova rodina je v biblickém příběhu rodinou vyvolenou. Je součástí zvláštního Božího lidu, skrze který Bůh ve Starém zákoně zjevoval, kým je. Je to jakási výkladní skříň Boží slávy. A skrze tuto rodinu, která se od prvního v řadě, Abraháma, rozroste až do početného národa, Bůh činí své záměry se světem a píše svůj příběh. A tužkou v Jeho ruce mu byly právě i ty konkrétní postavy, které jsme vyjmenovali. Bůh se světu nezjevuje pomocí abstraktních myšlenek či vidění, skrze nadpozemské hrdiny či nebeské bytosti – ale pomocí nás, lidí. Božím materiálem jsou i ničemové a darebáci, rozhádaní sourozenci, podivní strýčkové, nezvedné děti, oportunisté. Boží dílo je od první stránky dílem lidským. Naše křehkost a pošramocenost Bohu není na překážku. Spíše naopak – právě v odhalené pravdě našeho „člověčenství“ Bůh může být nejzřetelněji přítomen.
Boží náklonnost k lidem nejlépe vidíme právě o Vánocích, kdy se Bůh člověkem stal. Bůh se v tom malém Ježíši naplno a nerozvazatelně spojil s člověkem. Nevzal na sebe tehdy jen nějaký přehoz nebo masku, ale vtělil se, se vším všudy. „Vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí“, píše apoštol Pavel. Ježíš je plně Bůh i plně člověk. Toto vánoční tajemství je podstata křesťanství – a je to také základ naděje, kterou z křesťanské víry můžeme čerpat. Do naší lidské tmy vstoupilo Boží světlo. Už proto nemusíme být sami – Bůh, který ví, jaké to je, být člověkem, přišel na dotek, přišel i kvůli mně.
Na konci Ježíšova rodokmenu je malý zajímavý detail. Četli jsme, že „Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus.” To je zvláštní. Celou dobu jsme totiž poslouchali linii vedoucí k Josefovi, ale v klíčovou chvíli, u Ježíšových pozemských rodičů, linie zvláštně odbočí: Ježíš se narodil z Marie, ne z Josefa. Proč jsme tedy vlastně ten dlouhý rodokmen vůbec četli, proč evangelista Matouš nesledoval Mariinu stranu?
Řekl bych, že to je nenápadná pointa. Josef musel Ježíše do té své slavné rodiny adoptovat. Musel přijmout, že v klíčovou chvíli, při početí Mesiáše, nehrají hlavní roli jeho vzácné královské geny, ale Duch svatý. Ježíš je plnohodnotnou součástí davidovské linie, dědic zaslíbení, daného už od pradávna; ale je do této linie naroubován zvnějšku, adoptován.
Stejně tak je to i s námi. I my smíme být adoptováni, přijati do Boží rodiny, vtaženi do Božího příběhu. Ježíš se narodil, aby nám ukázal, že Bůh po nás touží. A nezáleží na našem původu či na tom, jak idylicky působí naše rodinné vztahy. Do Boží rodiny patří každý – každý, kdo (trochu jako ten Josef) dá stranou své vyleštěné já a přizná si, že jeho portrét by nakonec mezi obrazy všech těch stokrát chybujících a křiklavě lidských Támar a Rachab a Davidů docela dobře zapadnul.
Dovolte mi na závěr kázání parafrázovat slavný český film Limonádový Joe: padouch nebo hrdina, my jsme jedna Boží rodina. Všem nám, nám padouchům, nám neschopným, nám nemocným a slabým, nám narodil se. Žádný z našich divokých rodinných příběhů není pro Boha překážkou, aby nás přijal a miloval. Buď za to Bohu díky. Amen.