Text: Jan 2,1-11 (svatba v Káni)
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Iz 62,1-5
Druhé čtení: Jan 2,1-11: Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Milé sestry, milí bratři,
na svatbě se může stát několik nepříjemných věcí. Například: jeden ze snoubenců může během říct „ne“. Nebo může přijít průtrž mračen. Nebo někdo může obřad v klíčovou chvíli přerušit s tím, že má námitku. Nebo může dojít pití.
Odhadnout správné množství svatebního proviantu není lehký úkol, o to víc, když svatby trvají sedm dní jako tehdy v Izraeli. To, že by něco mohlo dojít, patří k oprávněným obavám všech, kdo svatby pořádají. Důsledky takového trapasu by nebyly lichotivé, nicméně – asi by se s nimi dalo žít. Je to prekérní situace, ale není to otázka života a smrti. Je proto zajímavé, že je to právě tato – sice trapná, ale svým významem vlastně spíš pouze úsměvná – chvíle, ve které se Ježíš rozhodne, že učiní první ze svých znamení.
Způsob, jakým se Ježíš rozhodne začít svou kariéru, nás může provokovat: Ježíš v podstatě zachrání jedny novomanžele od toho, aby jejich první dny společného života byly značeny malérem. To ale není všechno, jen si to představme (a už jsme na to narazili při jedné z rodinných bohoslužeb): Ježíš činí první ze svých znamení mezi podroušenými svatebními hosty a proměňuje jim vodu v další alkohol, aby mohli být ještě podroušenější. A navíc to nedělá ani na hlavním pódiu, aby to znamení alespoň šlo dobře vidět, ale jen potají někde v zákulisí. A ještě k tomu tak nějak neochotně na prosbu své matky Marie.
Podtrženo sečteno: Ježíš si rozhodně mohl zvolit začátek svého veřejného působení. Biblický katalog zázraků je plný bombastičtějších i důstojnějších variant: chození po vodě, křísení z mrtvých, rozestoupení moře, ba i ten osel, který v jednom starozákonním příběhu začne mluvit, by byl působivější či vznešenější než to, co si vybral Ježíš.
Jenomže Ježíš v Káni nečiní zázrak – ačkoli zázrak to jistě byl. Evangelista Jan o Ježíšově činu mluví jako o znamení. Znamení, řecky sémeion, je něco, co nese význam; je to znak, jehož hodnota nespočívá sama v sobě, ale v tom, na co ukazuje. Ta věc s vodou a vínem neměla být omračujícím kouskem, který by přítomné přiměl k obdivu Ježíše. Ježíš činí znamení, skrze které chce ukázat, zjevit, kým je – a tím pádem kým je i Bůh.
A Ježíš se tam zjevuje různě – záleží, na kterou z postav příběhu se zaměříme.
Tak třeba novomanželům z příběhu se Ježíš zjevuje jako ten, který pomáhá. Nevíme, proč víno došlo – mohla to být kvůli špatnému plánování, ale taky jsou možná novomanželé prostě štědří a pozvali víc lidí, než kolik si mohli dovolit. Víno každopádně došlo a Ježíš s tím něco dělá. Rozhodně ale netroškaří – nevytváří jen tolik vína, aby někdo mezitím stihl dojít nakoupit do obchodu, neposkytuje jen pár lahví, aby se párty mohla decentně uzavřít. Jan mluví o „šesti kamenných nádobách, každá na dvě až tři vědra“: jedno vědro tehdy bylo asi 40 litrů, což dohromady dá něco kolem šesti set litrů.
Ježíš novomanželům pomáhá – ale ne tak, že by pouze krizově uhasil aktuální problém. Ježíš skrze nastalou situaci vytváří něco úplně nového. Když si víno vychutnává správce hostiny, použije k jeho ocenění stejné slovo, kterým Bůh oceňuje svůj svět po jeho stvoření (kalos=dobrý). Ta Ježíšova intervence má příchuť Boží tvůrčí energie, která i z ničeho tvoří něco. Která i potenciální průšvih přetváří a hněte v něco, co se ukáže jako dobré, potřebné. Šest set litrů vína – vína, které je v Bibli velkým symbolem radosti. Radosti, do které Bůh celý svůj svět jednoho dne dovede a kterou my už nyní můžeme ochutnávat – když ne po litrech, tak alespoň po „kapkách požehnání, které zavlažují naše dny“, jak jsme zpívali v první písni.
To je první zjevení: Ježíš se z pohledu novomanželů zjevuje jako dárce, který nedbá na zavedené tradice a který lidi překvapuje svou velkorysostí, která vykřesává kapky a sudy požehnání právě tam, kde už nic není.
Text nám také nabízí perspektivu služebníků. Ti od Marie dostávají jasný pokyn: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Je to dost práce, naplnit velké kádě na očišťování až po okraj. Donést potom tuto vodu správci hostiny ve víře, že v nádobách, ve kterých se lidé obvykle umývají, je najednou opravdu víno, no, to zase vyžaduje pěknou dávku odvahy. Oni to ale udělají. Jednají podle Ježíšových slov, a tím se na Ježíšově sebe-zjevení podílí. Ten zázrak se děje i díky nim – díky jejich přístupu, poslušnosti, dostupnosti. Ježíš se jim tak ukazuje jako někdo, kdo si na ně činí nějaký nárok, jako někdo, kdo je povolává ke službě; a služebníci, ačkoli asi tehdy úplně nepochopili, kým Ježíš je, se s ním ve své službě potkávají a stávají se činiteli Boží vůle.
Služebníci víno donesou správci hostiny. Ten je kvalitou vína tak překvapen, že si k sobě zavolá ženicha a chválí ho za to, že takové víno uchoval až pro tuto chvíli. Netuší ale, že jeho chvála míří nesprávným směrem.
I tato postava správce nám říká něco o Kristově zjevení. Správce čerpá z Božího díla, pije dobré víno, které mu připravil sám Ježíš – ale neuvědomuje si to. Není to s námi často podobné? My také pijeme to dobré víno života, každého nového rána je nám dán další den, dýcháme, žijeme, pracujeme, učíme se, setkáváme se – to nejsou samozřejmé věci. Za každou z nich je něco z Božího působení – ačkoliv to Boží působení, stejně jako v tom příběhu, není hlasité, okaté, ví o něm jen někteří, probíhá v zákulisí. Na konci příběhu také čteme, že v ten den v Ježíše uvěřili jen jeho učedníci, nikdo další. Myslím, že nám tím příběh říká, že je to na nás – abychom to Boží jemné, zákulisní zjevování a tvoření nacházeli. Abychom za vším, co máme, hledali a tušili Někoho, kdo v tom má své prsty; Někoho, komu můžeme být vděční, komu patří náš dík a naše chvála. Když totiž Bohu jsme vděční, když v sobě pěstujeme vědomí, že jsme Někým obdarováváni, tak to je, jako bychom si to dobré víno života pováleli na jazyku, než ho spolkneme. Je to vychutnávání místo rychlého vypití „na ex“, naráz. A vychutnávat, chválit, děkovat, prožívat přítomnou chvíli – to se pak žije líp, s větší chutí, neautomaticky a blíž k Bohu, od koho to vše dobré pochází.
Novomanželé, kterým se Ježíš zjevuje ve své překvapující pomoci; služebníci, kterým se Ježíš zjevuje v jejich poslušnosti a otevřenosti; správce, který pije dobré Boží víno a vede ho to k vděčnosti, jakkoli mylně adresované ženichovi. A pak tam jsou ještě všichni ti ostatní hosté. I těm se Ježíš zjevuje, jakkoli spíš jen anonymně. Svatby jsou totiž obvykle manifestace nejen lásky, ale i trpělivosti, pokoje a vzájemného přijetí. Na svatbách se totiž potkáváme s různými lidmi, a to i s těmi, které třeba tolik v oblibě nemáme. Ten den to s nimi ale vydržíme. Ten den se nechceme hněvat ani vytahovat křivdy. Ten den se chceme společně veselit. Snad i proto je v Novém zákoně svatba tak častým obrazem Božího království: protože se při nich z rozdílných lidí – jak z těch dvou, tak i z davů kolem nich – alespoň na chvílí stává jeden celek.
V tom vidím čtvrté Ježíšovo zjevení. Když si lidé z různých stran, příbuzenstev a názorů sednou u jednoho stolu a zkouší se mít rádi – takovému podniku Ježíš žehná, tam něco tvoří.
Zmíním ještě jedno zjevení. Dnešní příběh sice působí odlehčeně – jde o svatbu a alkohol. Jsou v něm ale prvky, které ukazují někam dál. Ježíš Mariinu prosbu nejprve odmítá slovy, že „ještě nepřišla má hodina“. Víno svou barvou připomíná krev. Ježíš vínem naplní sudy, které židé používali k očišťování před vykonáním obětí. Svatba je také v Novém zákoně symbolickým znamením svatby mezi ženichem-Kristem a nevěstou-církví. Evangelista Jan nám tak do příběhu poskládal indicie, které něco zjevují nám všem. Jde o to, že očistit se, umýt se jako v těch nádobách, které Ježíš využívá – toho v tom duchovním významu nikdo není sám za sebe schopen. Je to až Ježíš, který svou obětí a prolitím své krve jako beránek bez vady naplnil všechny požadavky Zákona. To právě jeho krev nás očišťuje, díky ní stojíme před Bohem čistí. Tomuto uvěřit, to je jako napít se dobrého vína. Když se spoléhám na Ježíšovu oběť, tak pak můj – třeba i vodový, všední – život dostává nový Boží říz a novou chuť. Amen.