Kázající: Jordan Tomeš
Text: Posvěť se jméno Tvé
První čtení:
První čtení: Exodus 3,1-14 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. 2 Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. 3 Řekl si: "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří."
4 Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem." 5 Řekl: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá."
6 A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. 7 Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. 8 Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. 9 Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. 10 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta."
11 Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?" 12 Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře." 13 Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?" 14 Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám."
Druhé čtení: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
S dnešní větou z modlitby Otče náš jsem měl vždycky problém. „Posvěť se jméno tvé.“ Zní to hodně abstraktně, teologicky, teoreticky. Všechno ostatní z této modlitby si člověk nějak představí – chléb vezdejší, vzájemné odpouštění; snad i o tom pokušení nebo o Božím království má člověk větší povědomí než o tom, co znamená „posvětit tvé jméno“.
Ale tak – zkusme tomu dnes přijít na kloub. Můžeme začít tím zdánlivě jednodušším – Božím jménem. Jenomže i to je půda svatá. Musíme si zout topánky, zírat do ohně a spolu s Mojžíšem přemýšlet nad tím, co to jen znamená, že se Bůh představuje jako „jsem, který jsem“. Hospodin Mojžíši také dá svá čtyři písmena, písmena J-H-V-H, která nejspíš mají co dělat s hebrejským slovesem „hajaja“, které znamená „žít, být“. Bůh se Mojžíši představuje jako sloveso, jako žití. Židovští i křesťanští mystikové k tomu dodávají, že toto dvojslabičné jméno, Jahve, je vlastně slovním přepisem zvuku, které děláme při nádechu a výdechu (což si můžete každý zkusit).
Židé si toto nejvlastnější Boží jméno chrání, vyslovit jej mohl jen jednou za rok velekněz v nejsvětější svatyni chrámu při svátku smíření. Jména v Bibli totiž nejsou jen lingvistickým kódem, který usnadňuje komunikaci – každé jméno v Bibli je bytostně spjato se svým nositelem, nese v sobě tajemství jeho jedinečné osobnosti. Každé jméno tak nejen symbolizuje svého nositele, ale „je“ svým nositelem. Znát něčí jméno proto zároveň znamená mít nad tím druhým moc – můžu jím skrze jeho jméno nějak manipulovat, přivlastňovat si něco z toho, kým je. Proto ta velká ostražitost ohledně užívání Božího jména. A proto také třetí přikázání z desatera zní: „nezneužiješ jména Hospodinova, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ Znát něčí jméno je v biblickém světě velká věc.
Modlit se „posvěť se jméno tvé“ by nás proto mohlo v prvé řadě vést k radosti nad nesamozřejmostí toho, že se nám Bůh svým jménem vůbec představuje. Protože ač se v biblickém smýšlení to jméno dá zneužít, znesvětit, ohnout pro svůj prospěch, tak Bůh nám ho dává. Není skrytý, neosobní, netahá za nitky někde zpovzdálí, ale vykládá karty na stůl. Stává se zranitelným, zjevuje se člověku. Bůh není anonymní.
A to je myslím hodně dobrou zprávou, protože to, co je anonymní, skryté, to často není dobré. Známe výbušné dopisy bez podpisu, známe nelidskost internetových šarvátek, které v neosobním anonymním prostředí nekontrolovatelně bují a vyhřezají do nenávisti, ze které se zvedá žaludek, z médií známe masové hroby v Buči, anonymní dřevěné kříže v Izjumu, slyšeli jsme o vytetovaných číslech na rukou vězňů v koncentračních táborech. Tam, kde se jména ztrácí ve tmě, tam se může stát cokoliv. Anonymita je živnou půdou zla.
Bůh se oproti tomu denního světla neleká, své jméno a svou identitu zveřejňuje – a tím nezrušitelně zakládá i naše jméno a naši identitu. Osobní Bůh by nemohl stvořit neosobní svět. A tak ani my se před Bohem nerozplýváme v bezejmennosti, nestáváme se pouhým číslem totalitního či byrokratického systému – před Bohem jsme nezaměnitelní, sví, žijeme i umíráme jako konkrétní lidé. Naše jména jsou zapsána v nebesích (L 10,20).
A to nás může a má motivovat, abychom do našeho světa, který se Bohu odcizil, ten Boží osobní aspekt vnášeli. Modlit se k Bohu, který není jen abstraktní energií či bezejmennou vyšší mocí, ale který má jméno, znamená hledat i další jména a vztahy, usilovat o to, aby svět nebyl světem anonymním a davovým, ale světem konkrétních lidí a jejich příběhů. Stejně jako první člověk-adam pojmenovával zvířata, pojmenovávejme i my lidi kolem sebe, učme se jejich jména, rozfoukávejme mlhu anonymity a neznalosti, dávejme druhým sami sebe v pravdě – aby naše mezilidské čtení mezi řádky plné domněnek a tichých spekulací mohlo být nahrazeno skutečností.
O Božím jméně teď něco víme – ale co znamená jej světit?
Svatý znamená oddělený, jiný. Boží svatost je Boží skrytá podstata, kterou on sám jako svou slávu zjevuje tak, jak se mu zlíbí. Prorok Izajáš v úvodních slovech dnešních bohoslužeb o Boží svatosti mluvil s roztřeseným údivem a bázní. Bůh je svatý, je v nebesích, je „totaliter aliter“ jak říkával teolog Karl Barth, je zcela, totálně jiný. A tak není divu, že právě k němu je ta dnešní modlitba směřována – Otče náš, posvěť své jméno! My to nedokážeme, nám tvá svatost nepřísluší, my jsme lid nečistých rtů, který spolu s Mojžíšem nemůže pohlédnout na tvou tvář. A tak posvěť své třikrát svaté jméno – obhaj jej mezi námi, tam, kde jsme tě prohlásili za mrtvého, své jméno učiň opět vážené, důležité, respektované, nebo alespoň skloňované!
Posvěť se jméno tvé – ta svatost přichází od Boha, člověk si na ni nemůže dělat nárok. Zároveň si ale – paradoxně – Bůh dělá nárok na to, abychom my svatými byli. „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“, zní refrén knihy Leviticus. Podobně to říká i Ježíš v kázání na hoře: „buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec“. Je to, jako by nám Bůh na naši dnešní prosbu odpovídal: „posvěť se jméno mé? No ale já už svatý jsem! Mě nejde nějak víc učinit svatým, vyleštit do zlata jako sochu Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Já už svatý jsem – to vy s tou svatostí máte problém. To vy se klaníte různým věcem, lavírujete mezi tím, čemu vzdávat úctu, co je pro vás svaté, oddělené. Co vy světíte?“
Je mnoho jmen, věcí či idejí, které můžeme světit, pro které můžeme žít. Je mnoho jmen, pro které lidé umírají. Jsou bohužel i jména, pro která lidé dnes zabíjí, nebo k tomu jsou nuceni. Jsou však tato jména schopna unést tíhu našeho velkého bytostného očekávání, které na ně jako na tu první a nejdůležitější věc našeho života klademe? Co může vydržet ten spalující žár svatosti, co dokáže být naším bohem – a nejen na chvíli, ale i ve chvílích nejtěžších, i tváří v tvář mé konečnosti?
Zde se ukazuje, jak osvobodivé je prosit o posvěcení Božího jména. Když světím to Boží jméno, nemusím už světit to své. Nemusím klást nárok sám na sebe, abych já sám byl svatý a hodný těch nejhlubších poklon, nemusím hledat, kde se dobrat něčeho tak velkého a úctyhodného, co by uneslo mou potřebu po smyslu, co by mě naplnilo. Tou modlitbou říkám: „Bože, to pro tebe chci žít, na tebe se chci zavěsit se vším, co mám. Věřím totiž, že nic většího, nic svatějšího, dokonalejšího a krásnějšího než ty, na světě prostě není.“
Bůh nás zve, abychom se k němu modlili, abychom hledali jeho jinakost, jeho neochvějnou velikost, která spočívá v jeho lásce. Bůh touží po vzájemnosti – o tom jsme už mluvili v souvislosti s Božím jménem. A stejná vzájemnost vyplívá i z té prosby „posvěť se“. Bůh si svou svatost totiž nedrží pro sebe – on svou svatost zjevuje. A v příběhu celé Bible to dělá v prvé řadě tak, že něco dělá s člověkem. Tvoří ho, dává se mu poznat, vede svůj vyvolený lid a bojuje za něj, vysvobozuje zotročené z Egypta, uděluje zaslíbenou zem, povolává lidi k činu – a národy žasnou a ptají se, co je to za Boha, který takto miluje člověka? A v Novém zákoně Bůh pro člověka vykoná to největší: svého Syna, Ježíše Krista, vede ze smrti do nového života a tím nám ukazuje, jakou nadějí můžeme žít i my. Bůh člověka korunuje svou spásou, vytrhuje ho z moci zmaru a zla, daruje mu svou blízkost. A tím se Bůh v člověku oslavuje, posvěcuje své jméno před celým světem, svým suverénním a milostí-plným jednáním s člověkem dává na odiv svou svatost.
A v příběhu Bible to neskončilo. Bůh se chce i nyní oslavovat v každém našem činu i smýšlení. Ač spolu jako lidé válčíme, ač se trápíme nemocemi, ač se spolu někdy neumíme dohodnout, nebo ač umíráme – Bůh z nás lidí svou láskou a milosrdenstvím dál trpělivě maluje svůj obraz, zjevuje na nás to, kým je, svým jednáním s námi se v nás oslavuje.
Do katolické liturgie se vměstnala věta starého církevního otce Irenea, který napsal, že „Boží oslavou je živoucí člověk“. Domnívám se, že v té větě je ukrytá dobrá praktická pomoc při přemýšlení nad tou dnešní abstraktní, teologickou prosbou. Bůh, ten, který je, chce, abychom i my byli. Abychom byli živoucí tím jeho životem, abychom dýchali jeho dechem, abychom za ním s nadějí přicházeli a odnášeli si plné dlaně jeho lásky.
Boží oslavou, tedy jeho zjevenou svatostí, jeho svěcením tady na zemi, je živoucí člověk. Amen.