Kázající: Karel Pacovský
Text: Jeremiáš 2,1–13
První čtení: Jan 4,5–15a
Druhé čtení: Jeremiáš 2,1–13
Máte žízeň? Dnešní biblická čtení se točí kolem vody a vyprahlosti, o žízni. Ne ale o té biologické potřebě, kterou zažíváme mnohokrát denně, jak si Ježíšova slova naivně vykládala samařská žena. Žízeň je zde obrazem něčeho hlubšího, obrazem nejniternějších tužeb našich srdcí, žízně duše. Mám tuhle žízeň? Kdy naposled jsem si ji uvědomil? Kdy naposled jsem si ji připustila?
Je mé srdce překypujícím pramenem živých vod, nebo spíš vyschlou cisternou, která vodu neudrží? Odpovídá více Ježíšovu zaslíbení, nebo spíš Jeremiášovu nářku?
Zatímco Ježíš hovoří k srdci jednotlivce, k prosté ženě na okraji společnosti, Jeremiáš mluví k celému společenství Božího lidu. Prorok běduje nad tím, že se lid vzdálil od Hospodina.
Co se tedy podle Jeremjáše stalo? Bůh si Izraele vyvolil jako svou nevěstu. A tuto svou nevěstu vyvedl z Egypta do země zaslíbené. Ona mu ale nezůstala věrná a z celého lidu mu nezůstali věrní ani ti, kteří to jinak mají v popisu práce. Pastýři, vůdcové lidu, ztratili bázeň před Hospodinem a jednají, jako by žádného pána nad ně nebylo. Kněží se spokojili s prováděním předepsaných náboženských rituálů, ale Boha k nim už nepotřebují. Znalci zákona, učení teologové, si vystačí se svými knihami, dostatečně se zabaví svými erudovanými debatami, a přitom jejich náročné studium stejně k hlubšímu poznání Boha nevede. Proroci se uchýlili k lacinému věštění. Prorokují skrze baala, říká prorok. Nečekají na moudrost od Hospodina, ale sahají k dostupnějším, uchopitelnějším a vlastně srozumitelnějším a atraktivnějším prostředkům. Vždyť se nabízí tolik jiných a o dost snadnějších cest, jak si rádoby shůry nechat potvrdit vlastní počínání nebo jak si vynutit kontakt s nadpřirozenem.
A tak se Boží lid usadil, usadil se ve svých zvycích, uvelebil se ve svých zbožných frázích, začal si budovat vlastní království. A přitom si dost možná ani nevšiml, že ztratil to nejhodnotnější, co měl. Odvrhl své jediné opravdové bohatství, aby si mohl do syta užívat toho, co je bezcenné. Prohandloval svou slávu za veteš. Šel za přeludem a sám se přeludem stal. Sytil se marností a marnost ho pohltila. Zvolil si nicotu a do nicoty se propadl.
Stalo se něco, co zdravý rozum nebere. Něco takového by nebylo možné ani u národů na východě, ani u národů na západě. A sama příroda je nevěřícným svědkem tak nevýhodného kšeftu. „Děste se nad tím nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou,“ je výrok Hospodinův. Celý vesmír žasne a Hospodin se hněvá. Ale ani nemusí vynášet soud. Nemusí hrozit sírou a ohněm z nebe. Nestraší posmrtnými tresty, neslibuje ani nesvolává pekelná muka. Jeho lid se trestá sám. Tady a teď. V tomto každodenním životě. Sám si pod sebou řeže větev. Vyměnil nevyčerpatelný zdroj čisté vody za hliněné nádrže, v nichž se sotva udrží blátivé kaluže. Z jeho života se stává živoření, radostné a dobrodružné putování s Hospodinem střídá osamělý boj o přežití, či spíše přežívání – ze dne na den, z týdne na týden, z roku na rok.
Takto Jeremiáš líčí duchovní cestu starověkého Izraele. Ale není to tak trochu i můj příběh, náš příběh? Tato slova provolával Jeremiáš v ulicích Jeruzaléma za vlády judského krále Jóšijáše někdy kolem roku 620 př. Kr., ale já mám pocit, jako by Bůh skrze něj mluvil ne o tehdejších Judejcích, ale o mně.
Připomíná mi žízeň mladých let. Tu niternou touhu, která mě hnala kupředu, která ve mě vzbuzovala palčivé životní otázky. Tu žízeň, která vedla k oáze. Jako Izraelci jsem si zažil bezmoc a beznaděj otroctví, sténání pod otrockým jhem vlastního já, ale i nadějnou cestu ke svobodě. Zamiloval jsem si Hospodina a toužil ho následovat, kamkoli, jen abych byl stále s ním.
A poznávám se i v tom postupném ochladnutí. V rezignaci, která paralyzuje myšlenky i skutky. Na člověka doléhají starosti všedních dnů, stres v práci, konflikty v rodině, smutky přátel, osamělost i nedostatek času či neschopnost si ho smysluplně zorganizovat.
A já místo abych s vírou, naději a láskou pokračoval v chůzi po vodě, se začínám topit. Místo abych neohroženě otevíral své srdce dalšímu a dalšímu Božímu působení a svou náruč svým bližním, se začínám točit kolem sebe. Stahuju se do sebe jako šnek do ulity, jako ježek, který se bojí, že mu zase někdo ublíží. Jsem najednou zase „zakřivený do sebe“ (incurvatus in se, jak podstatu hříchu latinsky vysvětloval Augustin či Luther). A takto „zakřivený do sebe“ se znovu ocitám pod otrockým jhem svého já.
Ne, nezapomínám přece na Hospodina. Jen se mi mnohdy zdá příliš vysoko, jindy zase příliš daleko. Že je to s ním příliš složité. A kdo by na něj měl v tom každodenním shonu pořád čas. Je tolik věcí, které se neustále dožadují naší pozornosti, tolik lidí, tolik starostí, tolik knih i novinových článků, tolik filmů, seriálů, poučných přednášek i zábavných videí… stačí jen vzít do ruky mobil. Můžu strávit hodiny času na sociálních sítích, hodiny u televize, nebo třeba i hodiny v knihovnách, galeriích, muzeích a divadlech, v kavárnách, hospodách i na večírcích. Ale nasytí mě to? Myslím, že ne. „Nenasytí se oko hleděním ani ucho slyšením,“ praví se v knize Kazatel (1,8).
A čím se tedy skutečně nasytím? Jakými zdroji utiším svou existenciální žízeň? Čerpám vůbec z nějakého pramene? A je to pramen čistý, nebo špinavý? Nebo snad z něj kdysi prýštila dobrá voda, ale časem se zaneřádil a raději, než abych zkoušel kopat znovu, se spokojuji s lacinými nádržemi na dešťovku?
Bylo by pěkné toto kázání uzavřít zbožnou výzvou, ať se odvrátíme od těch našich marných cisteren a jdeme za Ježíšem. To se mi tu řekne opravdu snadno. Ale jak na to? Obávám se, že jednoduché instantní řešení neexistuje. Někdo si může myslet, že stačí jedna silná duchovní zkušenost, nebo nějaký rituál (třeba křest, konfirmace, ordinace, svatba atp.) a už to půjde jako po másle, tak nějak samo. Jenže následování Krista není o jednom životním okamžiku. Je to cesta, po které putujeme každý den. Bývá snadné se na ni nadšeně vydat, ale těžší bývá na ní vytrvat. Zvlášť, když pustíme z očí toho, který nás na ni zve a po ní vede. Jedině s ním má totiž ta cesta smysl, jedině ve společenství s ním se na ní můžeme cítit opravdu sytí a naplnění. Ovšem zažívat blízké společenství s Hospodinem je velkou milostí, kterou si nemůžeme vynutit žádnými prostředky. Víru v živého Boha přece nesmíme zaměňovat s magií.
To na druhou stranu neznamená, že nemůžeme a nemáme jít Hospodinu naproti. Když zahlédneme jeho studnu, je na nás, zda se si k němu přisedneme nebo si půjdeme dál vlastní cestou. Je na mě, zda budu ještě dnes nebo zítra pozorně vyhlížet setkání s ním, nebo před ním nechám své srdce uzavřené. V kázání na hoře Ježíš říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Mohu se proto ptát: Mám čisté srdce? Co dělám proto, abych ho udržoval v čistotě? Čím sytím svou mysl? Jaký software si denně instaluju do hlavy? Jaký software ovládá mé smýšlení a jednání?
„Jste to, co jíte!“ Hlásal kdysi jeden televizní pořad. A bibličtí svědkové tomu přitakávají. Skutečně, není jedno, čím se sytíme. Pokud budeme pít ze zahnívající vody ve vysychající cisterně, bude nám hůř a hůř, a nikdy nebudeme mít dost. Máme přece na výběr: Můžeme se živit jedovatou stravou, která v nás postupně veškerý život udusí, anebo stravou, která nám naopak může dávat sílu do života. A k tomu nás prorok Jeremjáš vyzývá a Pán Ježíš nabízí sám sebe jako ten nejlepší pokrm a nápoj. A dokonce ujišťuje, že naše vyprahlé srdce dokáže nejen zavlažit, ale že ho chce proměnit v pramen živých vod, v nichž budou nalézat osvěžení všichni kolem nás.
Co si tedy z toho všeho odnést? Snad výzvu k hledání. Toho se ostatně týkala prorokova největší výčitka v dnešním čtení. Lid se neptal: „Kde je Hospodin?“ A to je podle mě nejdůležitější – nepřestat hledat. Udržovat své srdce v hledačském módu, připravené pro nová setkání, pro nové výzvy, pro stále nové a nové Boží oslovení. Když Benedikt z Nursie vedl v 6. století v italském Montecassinu početnou mnišskou komunitu, nejdůležitějším kritériem pro přijetí nového člena byla otázka, „zda [dotyčný] opravdu hledá Boha“. Zdá se mi to jako moudré kritérium. Hledám opravdu Boha? Nemusím mít odpovědi na všechny otázky, nemusím znát Bibli nazpaměť, nemusím umět všechny písně ze Svítáku, dokonce nemusím skrývat své pochyby, ba ani svá pochybení. Vždyť i s nimi si Pán Bůh umí poradit. Rozhodující je totiž žízeň. Zda mám žízeň, která vede k životu. Žízeň, která mě žene za tím, který jediný dává život, a dává ho v hojnosti.
A on sám říká: Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu.
Pane, dej nám té vody, prosíme. Amen.