Kázající: Tomáš Fendrych
Text kázání
Jsme uprostřed bohoslužby, jsme uprostřed modlitby. Modlitby jedinečné a zvláštní, která je naše, a patří nejen nám, ale všem lidem: je značkou víry – jako bible, desatero, i otčenáš. Každý v našem kulturním okruhu zná otčenáš. Každou vteřinu se někde někdo na zemi modlí Otčenáš.
Modlitba Páně je Ježíšův návod, jak se mají učedníci – a my s nimi modlit. Text je v Matoušově a Lukášově evangeliu. Jenže: text, který jsme četli, v bibli nenajdeme! Jak to? Doxologie neboli chvalořečení (z řeckého doxa – sláva / viz Ortodoxie) je slavnostní provolání Boží slávy tvořící závěrečnou část křesťanské modlitby.
Proč je doxologie součástí Modlitby Páně?
Křesťani – odmítnuti Jeruzalémem, synagogou, jdou mezi pohany. Křesťanství se velmi rychle šíří po celém území římského impéria. Jeho přívrženci jsou ve sporu s judaismem i s oficiální doktrínou současného římského světa! Riskují život, ale považují za nutné říkat nahlas : NE! Svět nestojí na vůli či zvůli imperátora! ( možná šíleného psychopata)! NE. Je tu řádově nesrovnatelně vyšší instance. Tvé jest království.
Pojďme textem slovo od slova:
Slůvko Neboť = OPORA . Chce se jím říct: příčina a opora předchozích proseb a žádostí je právě doxologie.
Na začátku modlitby jsme volali Otče náš. Víme, že tam stojí ( v celé Bibli) výsostně Ježíšovo oslovení ABBA tj. tati, táto, tatínku! Učedníci museli být konsternováni, když je Ježíš učil takhle oslovit Hospodina, jehož jméno se nesmí ani vyslovit. Ježíš nám nabízí takhle důvěrnou blízkost, protože Bůh je otec milující, milosrdný a laskavý. V tom „tati“ je důvěra, že máme „protekci“ a můžeme směle o něco žádat:
Obracíme se, Pane, k tobě o pomoc v základních a podstatných věcech, protože ty jsi kompetentní, nejvyšší, jediná instance, nejen v božské sféře nebes: ale i v pozemské sféře našich dennodenních potřeb.
Komu je určeno toto zvolání? JK volá ke svému otci, Hospodinu. Prvotní církev v roce +80 N.L. ale i církev v roce 2022 volá k témuž Hospodinu , skrze jeho Syna Ježíše Krista a v Duchu, kterého jsme přijali a který je přítomný tady a teď!
Starověký vladař má absolutní moc, nad životem a smrtí, je to i představitel národa, kterému vládne. České království, to je 300 let stará nostalgie.
A co dnes?
Království je zastaralý, vyčpělý pojem. Monarchie: mnoho evropských zemí má krále, ale nikdo to neví! Google vám na heslo království nabídne: Království hraček, železnic, divočiny. My, křesťani, království rozumíme, ale lidi nemůžou brát vážně, když je chceme hlásat. Máme s tím problém, protože to ani moc neřešíme.
Ekumenický překlad : „království“ ( němčina: das Reich) 70. léta, totalita, překladatelé necítili potřebu být srozumitelnější, měli důvod. Ale dnes po 50 letech? Jaké významy by mohlo mít námi používané slovo království dnes? Zde je nabídka:
Moc . To slovo nemusíme překládat do dnešní řeči. Snad každý by ji chtěl! Ovlivňovat, rozhodovat, prosazovat. Vždycky když jde o moc, jde o lidi. Moc je všude: v rodině, v zaměstnání, ve státu. I ve sboru.
„I moc“ tedy znamená: Všecky druhy moci jsou, Pnae, pod Tvou kontrolou!
Jenže: tu pravou a skutečnou moc nám ukazuje Ježíš, když ze skály pokušení neskočí, všechnu moc tam odloží, a sejde dolů, aby mohl nastoupit cestu, kdy bude zrazen, odsouzen a skončí na popravišti.
Slávu si taky nemusíme překládat do současné řeči, jen stačí připomenout slávu populárních hvězd, celebrit, sportovců, politiků, vědců. Byla tu Doxologie totality: Sláva komunismu! Lenin je věčný.
Jaká je Doxologie dneška? Oslavujeme lidská práva, demokracii a udržitelný rozvoj jako nejvyšší hodnoty.
A sláva Boží? Jaká je skutečná Boží sláva, to nemůžeme ani tušit. Něco z ní se ukazuje právě teď, nám tady : je přece bohoslužba, čím jiným než svojí slávou a přítomností svého Ducha nám Bůh slouží?
A venku? Myslím, že obrazů Boží slávy najdeme bezpočet. Kde se vzalo a k čemu je člověku umění ? Jakmile člověk začal být člověkem a vzhlédl od země k nebi, potřeboval vyjádřit a předat ostatním, že byl zasažen Boží slávou. Není snad hudba, obrazy, tanec, poezie, divadlo, film – pokud je to opravdu umění - obrazem Boží slávy? Nepochybuji, že ano.
Tady bych byl optimistou. Apoštol Jakub říká: „Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně.“ Ještě leccos čeká na nás a ty, kdo přijdou po nás. Mějme naději, že na konci věků, úplně na konci, který nevidíme tak jako nevidíme ani jejich počátek, bude přece jen všechno v pořádku.
Znamená: „Tak jest, staniž se.“ Mohlo by to znamenat i toto: poslední slovo má Pán Bůh!
Chvalořečení, které se se každou vteřinu času nepřetržitě někde na světě někdo modlí, tvoří ochranný štít nad tímto světem, nad jeho blahem i nad bídou, nad hladomorem i nad zuřící a zběsile krutou nemilosrdnou válkou.
Závěrem:
Modlitba Páně, nejen její závěr, je vyznání vztahu člověka k Bohu. Vyznání, které je nám neustále pohotově k dispozici, jako opora, jako připomenutí toho, co doopravdy potřebujeme k životu. A to je třeba ještě dodat: lásku.
Vyznání víry musí být vyznáním lásky. Takhle to napsal Ivan Martin Jirous:
Kdybychom uměli být sami
jenom se svými modlitbami
Ale je Bože, je mi líto
modlit se nemůžu, neumím to
Přece mou prosím neodmítej
oraci stručnou: miluji Tě.