Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Ž 46
2. čtení: Ž 140. Vysvoboď mě, Hospodine, od člověka zlého, chraň mě proti násilníku,3 proti těm, kdo mají v srdci zlé úmysly a den ze dne se srocují k bojům,4 jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije.5 Ochraňuj mě, Hospodine, před rukama svévolníka, chraň mě proti násilníku, proti těm, kdo zamýšlejí podrazit mi nohy. 6 Pyšní osidlo mi nastražili, síť z provazů na cestu rozestřeli, nachystali na mě léčky.7 Pravím Hospodinu: Ty jsi můj Bůh! Přej sluchu mým prosbám, Hospodine.8 Hospodine, Panovníku, moje mocná spáso, hlavu kryješ mi v den bitvy.9 Nepřivoluj, Hospodine, k choutkám svévolníka, nedej, aby vyšly jeho plány, ať se nevypíná.10 Na hlavu těch, kdo mě obkličují, ať padne trápení, na němž se jejich rty umluvily.11 Ať na ně dopadne žhavé uhlí, ať je Bůh do ohně srazí, do vířivých proudů, aby nepovstali.12 Pomlouvač se v zemi neudrží, zlovolného násilníka stihne náhlá zkáza.13 Vím, že Hospodin obhájí poníženého, že ubožákům zjedná právo.14 Ano, spravedliví vzdají tvému jménu chválu, přímí budou bydlet před tvou tváří!
Milí přátelé v Kristu,
Minulý týden jsme zde v kostele slyšeli Ježíšova slova „milujte své nepřátele“. Ve světle událostí posledních dní bych se dnes u těchto slov chtěl ještě na chvíli zastavit.
Ježíšova slova o lásce k nepřátelům nás dráždí. Staví nás do nesmírně těžké pozice: jak mám mít upřímně rád někoho, kdo jde proti mně, kdo mi ubližuje? Lze to vůbec?
Já myslím, že to nejde. Ale to je právě ta pointa.
Myslím si totiž, že ani Ježíši nešlo o to, abychom neustále nastavovali druhou tvář, dávali druhým své košile a rozdávali druhým své věci a nechtěli je zpátky – což jsou všechno věci, které jsme minule od Ježíše slyšeli. Ježíš nechce, abychom se pro druhé úplně roztrhali, abychom se stali fackovacími panáky. Nakonec, i on sám byl v jednu chvíli podle Janova evangelia udeřen do tváře, a to jedním z vojáků ve chvíli, kdy byl vyslýchán před veleknězem. A co Ježíš udělá, nastaví i druhou tvář? Ne, on vojákovi odpoví: „Řekl jsem-li něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“
Ježíš nás proto k lásce k nepřátelům vyzývá ne proto, aby vymezil etickou normu našeho chování, aby nás k té nemožné lásce nějak přinutil. On svým dráždivým, nemožným příkazem obrací naši pozornost k sobě. On nás naschvál vede až za hranici našich možností, aby nám ukázal, že jedině ve vztahu s ním je možné hledat cesty skutečné lásky, smíření a uzdravení. My z vlastních sil nedokážeme mít rádi všechny lidi, to je na člověka příliš těžký úkol. Ježíš nás proto svým nemožným pokynem ponouká k tomu, abychom mu byli blíž a abychom se od něj učili, jak být milosrdní. Abychom se ve vztahu s ním učili, jak jeho dokonalou Boží lásku, která nerozlišuje, nehodnotí, neodmítá a odpouští, uskutečňovali v našich konkrétních lidských situacích.
Lásku k nepřátelům proto nejde paušálně nařídit nějakým vždy platným ustanovením. Láska k nepřátelům se uskutečňuje skrze vztah s Bohem, a to vždy nově a jedinečně v tom, co se zrovna děje. Což také znamená, že tato láska někdy může vyžadovat, abych svou tvář nenastavoval, abych si svou košili nechal, a abych si vůči svému nepříteli nastavil jasnou hranici.
Oproti tomuto Ježíšovu pokynu, který ve svých životech uskutečňujeme jaksi s „s bázní a třesením“, v Bibli nacházíme mnoho pokynů a etických imperativů, které jsou zcela konkrétní a jasné. A nejsilnějším z těchto pokynů je příkaz chovat se milosrdně ke slabým a znevýhodněným. K sirotkům, vdovám, otrokům, ubožákům, lidem na okraji, lidem nenáviděným, k těm, na kterých je páchána nespravedlnost, k těm, kteří si sami nepomůžou. Pro dobro všech těchto lidí nás Bůh snad na každé druhé stránce Bible vyzývá, abychom jim pomáhali, abychom se jim věnovali, abychom napravili nespravedlnost světa.
Milé sestry a milí bratři, my jsme Pánem Bohem povoláni stát na straně těch, kteří zažívají bezpráví. My jsme Boží tělo tady na zemi, Boží končetiny, Boží ruce. My lidé rozhodujeme o tom, jak naložíme se svou svobodou, se svým časem, se svými možnostmi. Nejsme bezmocní.
Ale právě bezmoc je to, co v nás síly zla chtějí vyvolat. Zlo se nás vždy snaží ochromit, vzít nám naději a smysl, vzít nám víru v sebe sama, sebrat nám odvahu. To je dílo zla, a my se tak dnes také můžeme cítit. Co my zmůžeme v boji proti ruské diktatuře a válečné zlovůli? Vždyť v porovnání s tím, co se na Ukrajině děje, vypadáme malí. Bezmocní. Bezvýznamní.
To je ale klam. To je dílo zla. Zla, které se nás lidi snaží položit na zem, chce v nás vyvolat beznaděj, chce nás umlčet. Ticho a zavřené oči, to jsou totiž přeci ty nejlepší podmínky pro dílo tmy.
Co tedy dělat můžeme? Jak se neutopit, tváří v tvář tomu obrovskému zmaru a nesmírné lidské tragédii, v bezmoci a v beznaději, ve strachu?
Mám tři nápady. Zaprvé, můžeme mluvit. Být strážci pravdy. Rozhánět tu šeď a tmu, ve které se zlo rádo plíží, svítit do ní tím, že budeme pojmenovávat realitu pravými jmény. A to vůbec není málo.
Jeden z nejsilnějších nástrojů zla je totiž ne-pravda. Už had v Edenu překrucuje Boží slova a tím vede Adama a Evu k jejich pádu. Překrucování, polopravdy, falešné zprávy, ospravedlňování ruské agrese. Tomu se můžeme postavit. Válka je totiž vedena hybridně, tedy nejen raketami a kulkami, ale i jedovatými slovy, která tvoří předmostí pro fyzickou válku. Pojmenujme proto jasně, kdo zde překračuje právo, kdo si bere jako rukojmí 44 miliónů nevinných Ukrajinců, kdo obviňuje druhý národ z genocidy a z nacifikace, zatímco sám by nejraději obnovil slávu sovětské říše, která stála na milionech zavražděných a zotročených lidí.
Ukrajina potřebuje, abychom se za ni postavili. Slova jsou důležitá. Pravda je důležitá. To, co považujeme za pravdu, totiž určuje, v jakém světě budeme žít. Postavme se proto proti dezinformačním webům, posílejme Ukrajincům – ať už těm u nás nebo těm na Ukrajině – slova podpory, nedovolme, aby se naše společnost stala apatická k utrpení celého cizího národa.
Jen u slov ale zůstat nemůžeme. Neříkám teď, že máme vyjet a bojovat proti tyranii. Co ale bezpochyby dělat můžeme je připravit se na praktickou pomoc Ukrajincům. Mnoho jich totiž bude hledat bezpečí a možná i nový domov. Naše českobratrská církev nás proto vyzvala, abychom nahlásili, kolik uprchlíků jsme schopni ubytovat, a to jak v naší sborové budově, tak i po našich rodinách. Nejde jen o nějakou teoretickou pomoc – válka je skutečná, a stejně skuteční jsou lidé, kteří do naší země v dalších dnech s velkou pravděpodobností začnou proudit. Kým se pro ně staneme my? Proměníme svou křesťanskou víru v konkrétní činy?
A třetí věc: modleme se. Věříme v Boha, jehož zbraněmi je láska a pokoj. Věříme v Boha, který usilovně touží „tříštit luky, lámat kopí a spalovat v ohni válečné vozy“, jak jsme četli v 46. žalmu. Máme komu celou tu věc odevzdat, máme kde čerpat pokoj pro svou vlastní úzkost a strach. Věříme v Boha, který všechny války a sobecké úmysly mocných daleko převyšuje. Modleme se proto a prosme Boha o mír. Prosme o ochranu lidí, o ukončení válečného běsnění. Prosme o světový mír.
A modleme se i za ty útočníky, za ty nepřátele. „Milujte své nepřátele.“ Jak bolestivě cítíme, že nám to v tuto chvíli nejde. Ale právě proto, že je to nemožné, se obracejme k Bohu. K Bohu, pro kterého není nemožné nic. K Bohu, který miluje všechny, a možná o to víc právě i ty, kterým já lásku nejsem schopen dát.
A pokud už jsme unavení, vyčerpaní, nebo přemožení úzkostí, pokud už nic dělat nedokážeme a máme z války jednoduše strach, tak vzpomeňme na to, co Pavel píše v osmé kapitole listu Římanům: „Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ Amen.
Pastýřský list synodního seniora Pavla Pokorného: Milé sestry, milí bratři, tváří v tvář válečným událostem na Ukrajině záludně napadené nepoměrně silnějším protivníkem nás zaplavují pocity smutku, hořkosti, strachu, hněvu, bezmoci... Od svých pocitů nemusíme utíkat. Pláč je na místě. Hněv může být mobilizující. Strach a bezmoc je třeba si připustit, abychom jim mohli čelit. Aby nás neochromovaly. Chraňme se před zoufalstvím.
Budeme-li se rozhodovat, co dělat a jak pomoci (a možností je mnoho), vězme, že není na nás posuzovat, co je málo anebo skoro nic. Prostě konejme. A modleme se.
Nevidíme-li v dohledu řešení, držme se toho, že podstatné je vytrvale směřovat k tomu, co je pravdivé a spravedlivé. Hledejme pravdu. Nevzdávejme se. Počítejme s tím, že cesta může být dlouhá.
Cítíme-li se nejistí a otřesení, věřme, že se s pomocí Boží pevnými můžeme stát. Nechme se proměňovat slovem Božím. Jsme-li jako ztracení, rozhlédněme se, že nejsme sami. Propojme se, podpírejme se navzájem.
Pane Bože, prosíme za ty, kdo jsou ohroženi válečným běsněním. Prosíme za ty, kdo jsou ohroženi malomyslností. Prosíme, pomoz nám všem.