Kázající: Jordan Tomeš
Text: Lukáš 15,11-24
První čtení: Žalm 32
Druhé čtení Lukáš 15,11-24: 11 Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny. 12 Ten mladší řekl otci: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.' On jim rozdělil své jmění. 13 Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15 Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16 A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17 Tu šel do sebe a řekl: 'Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18 Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19 Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.' 20 I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21 Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.' 22 Ale otec rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23 Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24 protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.' A začali se veselit.
„Otče, kéž bys raději umřel!“ Těmito slovy začíná dnešní známé Ježíšovo podobenství. Mladší syn se chce trhnout od rodiny, ale dělá to hodně nevybíravým způsobem. Rodinné dědictví se tehdy rozdělovalo zásadně až po smrti otce, nikdy ne před ní. Když proto mladší syn říká, „Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží“, tak mu tím vlastně říká: „Už s tebou nepočítám; jediné, co od tebe potřebuji, jsou peníze; vlastně by to bylo jednodušší, kdybys už, tati, nebyl mezi námi.“
Nevíme, proč přesně chtěl mladší syn od zbytku rodiny odejít. Možná už mu doma s otcem a starším bratrem bylo dusno, potřeboval utéct; nebo se chtěl postavit na vlastní nohy, najít sám sebe. Ať tak či tak, toužil po svobodě – stejně, jako po ní touží každý člověk.
A Bůh-Otec tuto svobodu svému mladšímu synu neupírá. Nestaví svého syna do latě („tak takhle se mnou mluvit nebudeš!“), ani ho emocionálně nevydírá („to mi přece nemůžeš udělat, vždyť jsem tě přivedl na svět a vychovával!“). Ne – otec v tom příběhu mlčky přihlíží. Muselo ho to bolet; dát svému dítěti křídla, to je samo o sobě těžké dost, a tento otec musel navíc čelit i synově zbrklosti a nevybíravosti. A přece mu otec svůj majetek dá – jen běž, buď svobodný, dělej, co uznáš za vhodné, už jsi dospělý člověk.
Bůh nám dává svobodu – to je první zásadní teologická výpověď dnešního příběhu. Náš život je skutečně náš, nejsme jen figurky na nějaké velké Boží šachovnici. Míč je na naší straně hřiště. A možná, že otec v tom příběhu sice potichu trpí, když jeho syn odchází z domu, ale možná, že ho otec zároveň z těch dveří trochu vystrkuje: jen běž, jen objev svět a poznej sám sebe. Protože pokud svou svobodu necháš ležet ladem, tak jsi v životě prohrál. Je to jako v tom podobenství o hřivnách z minulého týdne: to, co nám bylo dáno, nesmíme zakopat do země a úzkostlivě hlídat. Život se nesmí prosedět, pročekat u domáckého krbu s rodičovským servisem. Mama-hotel a to staré známé, léty prověřené, bezpečné – to není to, proč jsme na světě.
Nicméně, svoboda je dvousečná věc a mladší syn se o ní pěkně řízne. I to je univerzální lidská zkušenost a druhý zásadní bod příběhu. Slyšeli jsme, že mladší syn žil rozmařile a v daleké zemi promrhal otcovo jmění. On svou darovanou svobodu zneužil. Žil totiž svobodu bez odpovědnosti, svobodu bez vztahu. Dělal si, co chce – snad v domnění, že právě to je pravá svoboda. Jenomže svoboda může být jen tam, kde mám někoho druhého, ke komu se vztahuji, s kým se domlouvám na hranicích, ve kterých pak můžu být svoboden. Ke svobodě potřebuji partnera: přírodu, svého bližního, Boha. Mladší syn je ale bez vztahu, je jen sám pro sebe. On konzumuje, ale nic neprodukuje; on se jen projídá svým bohatstvím a tím se zavrtává stále hlouběji sám do sebe, je sám se sebou šťastný – až nakonec, když mu nic nezbyde a na zem udeří hlad, tak zůstane úplně izolovaný. Svoboda se proměnila ve vězení: mladší syn je zavřený za plotem s prasaty, je bez možností, bez práv, bez šance.
I my to známe, že hřích nás izoluje, bere nám svobodu. Hřích je podle teologů parazitem. Není schopen být nějak sám o sobě, ale jako klíště skáče na to, co je dobré, a tím se živí, to překrucuje, tam nás klame a hloubí své cestičky. A v tom tkví druhá teologická výpověď dnešního příběhu: naše Bohem darovaná svoboda se nám skrze náš hřích často překrucuje v opak a my se sami zavíráme na samotku sebe samých.
Mladší syn ztroskotal. Je na dně své existence. Musí pást vepře, kteří pro židy byli nečistými zvířaty, nikoho už nemá. Jak později po jeho návratu řekne jeho otec: „můj syn byl mrtev“. To je teď jeho stav – navenek sice žije, formu má, ale vevnitř je bez obsahu, bez naděje. Je to stav smrti duše, bezvýchodný děs, zavřela se nad ním hlubina.
A pak přijde třetí zásadní moment. Vlastně je to dost zázrak a nedá se to snadno pojmenovat. V těch hlubinách bezedných se totiž přeci jen ozve něčí hlas – ale není to hlas zvnějšku, je to hlas mladšího syna, hlas jeho nitra, které to už nevydrží a prodere se ke slovu. „Tu šel do sebe“, četli jsme, a řekl: „Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“
V biblických příbězích je to většinou Bůh, kdo člověka volá a vytahuje k sobě. Bůh přichází ve snu, posílá anděla, rozlamuje pouta z rukou, promlouvá jako hlas z nebe. Tady je to jinak. Tady je to výjimečně člověk sám, kdo se probouzí a uvědomuje si něco zásadního. Mladší syn sám jde do sebe, zastavuje se, reflektuje, obrací se. V pustině svého nitra v sobě sám nechává rozeznít něco nového. On ve chvíli krize roste, objevuje své skryté zdroje, nachází sám pro sebe něco, co mu dává smysl, pro co je schopen oprostit se od svého ega a s pokorou se vrátit ke svému otci, kterého předtím urazil.
A co dělá v tu chvíli Bůh-Otec? Podle toho, co se píše dál, si ho můžeme představit, že už trochu netrpělivě stojí na zápraží a ostří do dálky, možná, že už tuší, že se něco děje – ale v tu chvíli synova obrácení na scéně vůbec není. Jeho syn je v chlívku mezi nečistými prasaty, je nejubožejší mezi ubohými, má hlad a trpí – ale otec tam není. Nechává ho tam být. Nevydává se na záchrannou akci, neobvolává své kontakty, kdo by mu syna našel, nejede se podívat, jak syn nakládá s ještě donedávna jeho vlastním majetkem. Ne, ten obrat je na synovi. Nikdo jiný ho za něj neudělá. On sám se musí zvednout. Nikdo jiný tu cestu domů nemůže vyšlapat za něj.
To je svoboda, kterou od Boha máme. Bůh nás nepřestává chápat jako soběstačné partnery na svém díle. On nás neumenšuje a nezahanbuje tím, že by vše dělal za nás. On nás nevodí na vodítku a neběží hned za námi s náplastí, když si odřeme koleno. Bůh není někdo, na koho bychom mohli svalit odpovědnost za své životy.
A ano, my rádi zpíváme „Někdo mě vede za ruku, proto se nemusím bát“, my důvěřujeme v Boží pomoc, ochranu, vedení. A to je zcela správně. Bůh je v našich životech přítomen, jedná, oslovuje, nabízí se, dává se nám, ví o nás. Jsme to ale my, kdo se rozhoduje, čemu věnujeme pozornost, čemu se otevíráme. Bůh není autokrat, despota nebo tyran. Takových vládců, kteří berou lidem svobodu nebo je vyhání z jejich domovů, těch kolem sebe vidíme dnes a denně dost. Takový Bůh není. Bůh nás vede za ruku, ale jeho stisk nám nedrtí prsty. Bůh nám dává svobodu, i když ho to někdy hodně bolí; dává nám svobodu, ačkoli ví, že dřív nebo později si ji necháme vzít našim hříchem; dává nám svobodu, i když vidí, jak končíváme v našich chlívkách a v izolaci. Jen tehdy, ve svobodě, bez naléhání a nucení, jen tehdy je totiž možný skutečný vztah.
A ke vztahu se nakonec dostane i mladší syn. „Zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě, otče.“ Syn už není sám, už nežije jen tou svou do sebe otočenou konzumací, ale už je ve vztahu – s bližním, otcem, i s nebem, tedy s Bohem. Něco si prožil a teď už chápe.
A pak se zvedne a vrací se. Byla to dlouhá cesta domů ze vzdálené země, dlouhá cesta obrácení, pokory, vyznání vin. A pak přijde ten závěrečný, čtvrtý zásadní moment: otec, jakmile ho na obzoru spatří, vykasá svůj oděv a utíká za synem. Kdo by nevěděl, co se děje, mohl by se mu smát, starý důstojný pán se přeci takhle nechová. My ale víme. V tu chvíli je otec plný radosti. On svého ztraceného syna nikdy nepřestal milovat a teď ho má zpátky. A tak ho pozvedá, odpouští mu, zbavuje ho tíže jeho viny. Syn nebude žádným nádeníkem, ale bude mu vystrojena ta nejkrásnější hostina. Neboť byl mrtvý, ale opět žije. Amen.