Text: Matouš 16,13-20
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení Koloským 1,15-23: Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony - pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem.
Druhé čtení Matouš 16,13-20: 13 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" 14 Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." 15 Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" 16 Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." 17 Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. 18 A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. 19 Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Milé sestry, milí bratří,
Ježíš se ptá: „Za koho mne pokládáte?“ V křesťanské víře není klíčovější otázky. Kdo byl nebo je Ježíš? Jestliže je Petrovo vyznání – „ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ – pravdivé, tak to mění všechno.
A hodně se toho touto otázkou mění i v Ježíšově příběhu. Právě v tuto chvíli se z expozice dostáváme k zápletce. Představení postav, první Ježíšovy zázraky a lekce – to už je za námi, teď se příběh překlopí do své druhé poloviny a napětí se bude už jen stupňovat. A vše se bude točit kolem a směřovat k zodpovězení právě té dnešní zlomové otázky: za koho mne pokládáte? Kdo je Ježíš? Nakonec právě kvůli téhle otázce – „jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ (Mk 14,61) – Ježíše ukřižují.
Kvůli téhle otázce také později odejdou první křesťanští vyznavači z židovských synagog. A během dalších pěti století se právě kolem téhle otázky budou točit vleklé spory, kterými si ranná církev vytříbí své odpovědi na otázky po Ježíšově identitě (říká se tomu christologie). Jaké byl Ježíš podstaty? Byl Bůh a člověk zároveň, nebo je jeho lidské tělo jen nějaký převlek? Jaký je vztah mezi těmito dvěma osobami? A jak by mohl Bůh trpět a zemřít, nebylo to jen nějaké zdání?
Těch otázek tam tehdy bylo mnohem víc a my můžeme církevním otcům od srdce poděkovat, že si s nimi za nás poradili. My už dnes v souvislosti s Ježíšem řešíme jiné věci. Ani za toho Eliáše, Jeremiáše, či jednoho z proroků už Ježíše nepokládáme – spíš dnes někdo řekne, že Ježíš byl dobrý učitel, nositel moudrosti s geniálními podobenstvími a nadčasovým Kázáním na hoře. To jsou dobré směrovky do života, to je pevný etický základ – a to stačí. Jiní Ježíše považují za společenského aktivistu, za hipíka, který nabourával zajeté koleje tradic a osvobozoval od náboženského či politického establishmentu. Podle některých je Ježíš jogín z východu, který ovládal pokročilé léčitelské techniky. A jiní si zase berou do úst dnešní Petrovo vyznání a považují Ježíše za Mesiáše a Božího Syna, a jejich podtrhaná Bible o tom svědčí – ale už tolik nemyslí na to, co tohle vyznání přináší do života, v čem mění člověka a jeho přístup ke světu a k sobě.
„Ty jsi mesiáš,“ odpovídá na otázku po Ježíšově identitě Petr. Mesiáš, hebrejsky „mašijah“, doslova to znamená „pomazaný“. Židé totiž pomazávali proroky, kněze a krále olejem a tím je uváděli do jejich úřadů. Z tohoto zvyku později vyrašilo to prorocké slovo „mesiáš“, které označuje toho očekávaného Bohem pomazaného Proroka, Kněze a Krále, apokalyptického panovníka a spasitele, který nastolí Boží vládu. Řecky se tohle slovo překládá jako „christos“, tedy Kristus. To Petrovo vyznání proto může dnes znít trochu nesrozumitelně: „Ježíši, ty jsi Kristus!“ Někteří by se asi divili, co je na tomhle zlomového – cožpak není Kristus Ježíšovým příjmením, „Ježíš Kristus“ jako „Jan Novák“? Ne – Kristus je titul či poslání. A kdo takto Ježíše tituluje, pro toho je Ježíš mnohem víc než učitel etiky, moudrý guru či prorok míru. Kdo vyznává, že Ježíš je Kristus, tomu se otevírá i ta druhá část Ježíšova příběhu.
A ta druhá část je o tom, že Ježíš není jen člověk, jakkoli jedinečný, povznesený či hrdinský by byl. Ta druhá část je o tom, že v Ježíši se setkáváme s Bohem. Jeho slova jsou Božími slovy, jeho skutky jsou Božími skutky. V Ježíši Kristu vidíme Boží milosrdenství, Boží lásku a Boží zájem o své stvoření. Když proto Ježíše jako Krista vyznáváme, skládáme svou důvěru do těch nejpovolanějších rukou – do rukou Boha, který miluje a zachraňuje svět.
To vyznání „Ježíš je Kristus“ je proto antitezí, protilátkou proti zoufalství, proti strachu. Je to vyznání, které nám navzdory vší absurditě a tíži života dává spatřit jeden pevný bod. Jak jsme četli v tom krásném hymnu v prvním čtení: Kristus, skrze kterého a pro kterého byl stvořen svět, Kristus, ve kterém přebývá plnost sama, byl mezi námi a smířil vše, co jest, s Bohem. A já sám nejlíp vím, že smířit či zachránit potřebuju.
Jedním dechem je ale potřeba říct, že obě části toho jména jsou potřeba. Stejně zaníceně, jako dnes Petr vyznal, že Ježíš je Kristus, bychom mohli vyznávat i: „Kristus je Ježíš“. Bůh nám totiž zjevil svou velikost právě svým ponížením, tím, že se stal jedním z lidí a zakusil celou škálu toho, co lidský život obnáší. V Boží milosrdenství a lásku smíme důvěřovat díky tomu, že je nám život Ježíše Krista důkazem.
A tato Boží lidskost „uzemňuje“ naši víru. To, že věříme, že kdysi někde po Izraeli skutečně chodil jeden konkrétní Ježíš, který byl Kristem, Božím zachráncem a spasitelem, a že skutečně fyzicky trpěl a zemřel – to nám nedovoluje z našeho světa utéct. Spása, kterou nám tento člověk i Bůh Ježíš Kristus přinesl, se neodehrává někde mimo čas a prostor; Bůh nezachraňuje tak, že by lidi vytrhával z tohoto světa, pryč z našich lidských příběhů, pryč z našeho těla či pryč ze sítě našich vztahů. Boží spása je díky Ježíšově člověčenství taky člověčí, vtělená do konkrétních souřadnic a událostí našich životů. Cílem víry proto není odpoutat se od světa a povznést se k mystické jednotě s Bohem a zapomenout na vše ostatní. Naopak: myslím si, že cílem víry je se skrze Boží lásku stávat více a více autentickým člověkem, tím „zemákem“ Adamem (Gn 2,7), více a více sám sebou ve vší své konkrétnosti a vztahovosti s druhými. A to už teď.
Autor listu Židům k tomu trefně říká: „Protože Ježíš sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žd 2,18) Boží plné lidství nám dává naději, že Ježíš, který zažil, jak to na světě chodí, nás už nyní může obdarovávat svou konkrétní pomocí a přítomností. A to ve všech těžkých bouřích života, i v utrpení, i ve smrti.
Učedník Petr v dnešním příběhu horlivě vyzná, že Ježíš je Mesiáš, Boží zachránce. Neřekl to jen tak, vedla k tomu dlouhá cesta následování a doprovázení Ježíše, kterou korunovalo Boží zjevení, oslovení: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ Ježíš Petra pochválí a udělí mu úkol, spojený s velkým zaslíbením: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Vzápětí – a to jsme už nečetli – Petr udělá velkou chybu, když Ježíše začne poučovat o tom, v čem spočívá mesiášství. Vyslouží si za to známé pokárání: „ustup, Satane!“
I my jsme jako ten Petr. I my vyznáváme Ježíše jako Krista, a taky nás k tomu vedla dlouhá cesta, na které, jak věříme, nás Pán Bůh provází a oslovuje. A odpovídat na tu dnešní klíčovou otázku se učíme celý život. Myslím, že to hlavní je proto nepřestávat se ptát – „kdo jsi Ježíši?“. A nepřestávat mezi řádky Ježíšova příběhu a příběhu vlastního života nacházet tu Petrovu odpověď: „Ty jsi Ježíš Kristus. Ty jsi zachránce světa, zachránce můj.“ S tímto vyznáním se ve mně rodí nová odvaha k životu, odvaha neutíkat od sebe, od svých úkolů a poslání. S tímto vyznáním se taky rodí církev. Církev, která má přes všechny své chyby, kvůli kterým se někdy může stávat i tím pokušitelem satanem, pevný základ z kamene – a to přesvědčení, že s námi vždy je a zůstává dobrý Bůh. Že nás navštěvuje svou spásou. A to i nás Petry, kteří v jednu chvíli nadšeně věříme a v druhou pyšně poučujeme samého Boha. I nás, kteří by někdy chtěli odmítat a přijímat věci na zemi, aby byly stejně tak odmítnuty a přijaty v nebi, jak říká Ježíš – což chápu hlavně jako varování, abychom se do žádného velkého třízení z pozice víry nepouštěli, protože to může mít nedozírné tragické následky.
„Za koho mne pokládáte?“, ptá se Ježíš. Bratři a sestry, odpovězme písní 166 ze zpěvníku Svítá.