Kazatel: Jordan Tomeš
Text: Genesis 1:26-31
První čtení:
19 Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. 20 Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, 21 že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. 22 Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. 23 A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Římanům 8,19-23)
Druhé čtení:
26 I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." 27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. 28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." 29 Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. 30 Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. 31 Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Genesis 1,26-31)
Milé sestry, milí bratři,
Jak byste odpověděli na otázku, o kom je Bible? Kdo jsou hlavní postavy toho dlouhého tlustého příběhu?
Asi bychom nejprve řekli, že o Bohu. Jím to přeci začíná, „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. Je to Boží příběh, všechno vzniklo z Boží iniciativy. A všechno k němu také vede – právě k Bohu nás Bible zve, abychom se k němu vztahovali, věřili v něj a důvěřovali mu.
Tím se odhaluje druhá hlavní postava Bible – nejbližší Boží spolupracovník a společník, člověk. Člověk má výsadu, že je jako jediný stvořen podle Božího obrazu. O člověka a jeho vztah k Bohu v Bibli jde – a to tak moc, že se Bůh sám člověkem stane a v Ježíši na vlastní kůži poznává, jaké to vlastně je člověkem být.
A tak máme Boha a člověka, dvě hlavní postavy Bible, nerozlučitelně provázané a stále interagující. Je to nekončící drama Božího hledání a lidského ztrácení se, je to dialog i ticho. Když jsme pozorní, uvědomíme si, jak mnoho se toho na té vertikále mezi člověkem a Bohem děje. „V Bohu pohybujeme se, žijeme a jsme“, říká apoštol Pavel. Kdo pro sebe objevil vztah k Bohu, ten už vše vidí jinak, ten už ze svého všedního prožívání Boha nijak nevyloučí – Bůh prostoupí náš každý den, na té vertikální dálnici stále něco jezdí.
Bůh a člověk. Dvě hlavní postavy. Stačí nám to tak?
Milí přátelé, křesťanství, které bylo a je nejvlivnějším náboženstvím západního světa, v sobě historicky nese obrovskou vinu. Vinu za to, že křesťanům ty dvě postavy často stačily. Zapomněli přitom na další, třetí hlavní postavu. Ta je přitom na scéně ještě dřív, než se vůbec objeví první člověk. Jejím znakem je bezmála nekonečná rozmanitost. Jejím zvukem je šustot křídel i listů ve větru, jejími barvami jsou všechny barvy duhy. Je to příroda! Boží stvoření, které se zelení, hemží a poletuje od první stránky Bible. Není rovnoběžky, na které by Bůh skrze něj nezjevoval svou štědrou a nápaditou kreativitu, není místa, které by bylo „pusté a prázdné“, jak tomu bylo na začátku – Bůh sice stvořil člověka jako svůj obraz, ale do přírody, svého díla, jako každý autor do svého díla vložil kus sebe samého.
Bůh se ze svého díla ihned raduje, opakovaně nad ním spokojeně pronese „bylo to dobré“. Tím to ale nekončí. Je to právě stvoření, doslova „veškeré živé tvorstvo“, se kterým Bůh po známém příběhu s potopou a Noem uzavře smlouvu – tedy nejen s člověkem. Hospodin se zaváže, že už na přírodu nikdy potopu nesešle, ale že ji bude ochraňovat.
A přírody se v Bibli týká nejen to, co bylo na začátku, ale i to, co bude až někdy, jednoho dne. Ježíš Kristus totiž nepřišel jen kvůli nám, lidem, ačkoliv tak tomu nejčastěji rozumíme. Jak jsme četli v prvním čtení, „veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ – veškeré tvorstvo, nejen lidé. A právě pro celé tvorstvo trvá Pavlem zmíněná naděje, že „bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ Naše prostředí, ve kterém žijeme, nejsou jen kulisy, které se, až splní svou roli, vyhodí – i přírodu Bůh jednoho dne zachrání, spasí, dovede opět do harmonické jednoty se sebou samým.
A tak máme Boha, člověka a Boží stvoření. Když vypustíme jakoukoliv z těchto třech hlavních rolí, dostáváme se do problému. Do problému, do kterého jsme se my lidé, a právě i my křesťané, už bohužel dostali. A to zejména kvůli pokroucení toho Božího rozkazu: „Podmaňte zemi a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." Podmaňte a panujte – to jsou možná ta nejsmutnější slova, která kdy Bůh v Bibli říká. Nejsmutnější, protože v historii lidstva jimi bylo ospravedlňováno mnohé ničení a sobecké zabírání Božího stvoření. Člověk se těmito slovy korunoval absolutním vládcem nad vším živým a ujišťoval sám sebe, že jako Boží vyslanec a obraz si přece ten Boží prostor kolem sebe může a má co nejlépe uzpůsobit sám sobě bez ohledu na přírodu samotnou. Vždyť je to přece jen o něm a o Bohu, žádná třetí rozumná, vnímavá či oduševnělá postava tu přeci není.
Je obecně známo, že moc korumpuje. Skutečnou nezkorumpovanou moc projevuje ten, kdo skrze ni druhému slouží – a z politiky dobře víme, jak je takový přístup vzácný. I nám a našim předkům ta Bohem darovaná moc či zodpovědnost nad přírodou stoupla do hlavy. Místo přijetí zvláštní zodpovědnosti za starost a péči jsme přírodu vydrancovali. A dnes jsme svědky, kam nás tento přístup dovedl. Uvedu jen dvě křiklavá čísla, která stačí: od roku 1970 klesl počet všech divoce žijících obratlovců o 69 %. To je ztráta více než dvou třetin za padesát let. A za druhé: kdyby všichni lidé na naší planetě spotřebovávali obnovitelné přírodní zdroje tak, jako je spotřebovává průměrný Čech, potřebovali bychom přes 3 a půl planety Země, aby nás uživily.
Člověk ze sebe učinil hlavní postavu. Přehnali jsme to, zamotali jsme se sami do sebe, do svých potřeb, chutí, tužeb a pohodlí. Zapomněli jsme, že člověk potřebuje protějšek, aby se co nejvíce stal člověkem. „Jako muže a ženu je stvořil“, četli jsme. Ne jako individualisty, ale jako partnery, spoluhráče, bytosti hluboce vztahové. A stejně, jako jsme zváni ke vztahu mezi sebou a ke vztahu k Bohu, tak jsme zváni ke vztahu ke stvoření.
A náš vztah ke stvoření potřebuje obnovit. Naši pozici bezohledných pánů opět můžeme vyměnit za partnerství. I tato tradice má, díky Bohu, v historii křesťanství své zásadní místo – a to například ve Františkovi z Assissi, který chodil zvěstovat evangelium zvířatům i rostlinám. Nynější papež katolické církve, taky František, o sv. Františkovi napsal, že „pokaždé, když František pohlédl na slunce, měsíc i na ty nejdrobnější živočichy, začal zpívat. Bylo to, jako by se v tu chvíli nově zamiloval. František komunikoval s veškerým stvořením a vybízel i květy, aby chválily a milovaly Hospodina jako bytosti obdařené rozumem. Pro Františka bylo každé stvoření bratrem či sestrou. S každým stvořením ho pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje.“
„Pro Františka bylo každé stvoření bratrem či sestrou.“ To je ono. Chápat přírodu ne jako „to“, ale jako „ty“. Ne jakou pouhý nástroj či zdroj k vytěžení, ale jako protějška, kterému se můžu podívat do tváře, poznávat ho, nechat se jím fascinovat, nechat se jím obohatit, aniž bych mu ublížil.
Milí přátelé, stojíme jako lidstvo a jako každý člověk jednotlivě na křižovatce. Budeme se snažit udržet si za každou cenu hlavní roli na jevišti světa jen a jen pro sebe? Pokud ano, hrozí, že o svou roli zcela přijdeme. Anebo se pokusíme oprostit se od vábivého kouzla modloslužby člověku, od přehnaného uctívání nás samých a začneme naslouchat sténání celého tvorstva? Pokud ano, staneme se skutečně Božím obrazem. Obrazem Boha, který tvoří, slouží a zachraňuje. Amen.