Kázající: Jordan Tomeš
Text: Lukáš 15,1-3.11-32
2. čtení: Lukáš 15,1-3.11-32: Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" 3 Pověděl jim toto podobenství:
"Jeden člověk měl dva syny. 12 Ten mladší řekl otci: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.' On jim rozdělil své jmění. 13 Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15 Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16 A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17 Tu šel do sebe a řekl: 'Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18 Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19 Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.'
20 I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21 Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.' 22 Ale otec rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23 Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24 protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.' A začali se veselit.
25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27 On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.' 28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. 29 Ale on odpověděl: 'Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30 Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.' 31 On mu řekl: 'Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. 32 Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.'"
Milé sestry a milí bratři,
celá usedlost propuká v obrovské veselí. Ztracený syn je zpátky! Dostal se sice až na dno své existence, zklamal v nakládání se svou darovanou svobodou, prožil si svou epizodu v bahně a za plotem s prasaty, jak jsme si vyprávěli minulou neděli – ale to už je pryč. Šel do sebe, zvednul se a vydal se domů cestou pokání a vyznání vin. A už z dálky ho otec spatřil, rozběhl se k němu a v gejzíru lásky jej pozvedl, přijal a učinil jej znovu svým dědicem. Syn byl mrtvý, ale opět žije! A tak začíná grilovačka, na kterou budou všichni dlouho vzpomínat. Celá usedlost propuká v obrovské veselí.
Celá – až na jednoho. Ten ztracený marnotratný syn totiž není jediný, kdo v příběhu potřebuje najít.
Starší syn se zrovna vrací z lopoty na poli. Jako skoro každý den, i dnes se domů vrací až se setměním, na poli je vždy práce jako na kostele. Když už je skoro doma, všimne si, že k němu doléhá cvrlikot cimbálovky, hluboké dunění basy a zpěv. Starší syn přemítá, jestli snad nezapomněl na otcovy narozeniny – ale ne, ty má bezpečně zapsané v kalendáři. Tu se dveře skřípavě otevřou a ven houpavým krokem vyjde jeden z čeledínů. V ruce má cigaretu a zapalovač. Jen, co spatří staršího bratra, nechá zapalování a zavolá na něj: „Na co čekáš, pojď dovnitř! Máš zpátky bráchu a my máme dva dny volna! Šéf dal zabít to nejtlustší tele, co jsme v kravíně našli, takovou má ze synka radost, tančí tam a skotačí, jako by mu bylo zase dvacet, no to musíš vidět!“
Jak jsme ale četli, starší syn akorát zbrunátní vztekem. Zasekne se jako uražené dítě. „Tak já se tady pro tátu dennodenně dřu, dělám první poslední – a tady panáček si přijde, bez peněz a s holým zadkem, dědictví nikde, a táta mu udělá párty, jako by mu za to ještě chtěl poděkovat. Pokud je tady někdo marnotratný, tak je to náš poblázněný tatínek.“
Stejně jako za prvním, i za druhým synem teď otec vychází naproti. Nevíme ale, jestli se mu ho podaří obměkčit, podobenství končí otevřeně. Ježíš to tak dělá naschvál – svůj příběh totiž vypráví farizeům a zákoníkům, kteří si na Ježíše stěžují, jak jsme četli v úvodu podobenství. Ježíš se prý až moc věnuje hříšníkům a celníkům, lidem nemorálním, podrazákům. A to tehdejší duchovní elita, lidé vzdělaní a spořádaní, ti starší bratři, neviděli rádi. A tak jim Ježíš vypráví ten svůj nejkrásnější příběh, příběh o Boží lásce a milosti, která je rozevřená doširoka tak, že se do ní vejde úplně každý.
Starší bratr je skutečný správňák. Je definicí poslušnosti a věrnost. Je to takový ten člověk, kterému nemůžeme nic vytknout: pomáhá tátovi, večer se vrací před desátou, všem vychází vstříc, ve svém volném čase pomáhá rekonstrukovat místní kostelík, je zapálený pro pravdu.
Starším bratrem můžeme být i my. A zvlášť ti z nás, kteří už věří dlouho, kteří čtou Bibli a mají už vybudovanou představu o Pánu Bohu, ti z nás, kteří byli pokřtěni jako miminka a v církvi se odjakživa cítí doma, ti, kteří ochotně druhým pomáhají. Zvlášť pro ty je dnešní podobenství výzvou. Odhaluje totiž, že nezáleží na tom, jaký život žijeme, jak velké výkyvy jsou na pomyslné křivce našeho života. Ať už děláme cokoli, tak vždy se můžeme Pánu Bohu ztratit. A čím zbožněji, spořádaněji a obětavěji vypadáme, tak tím snazší je kamuflovat to, že jsme ztracení.
Na starším synu to vidíme jasně: on oproti mladšímu bratru s otcem geograficky zůstal, byl stále s ním – vzdálil se mu ale uvnitř. Jeho hněv prozrazuje, jak moc se otci odcizil: on svému otci nesloužil z radosti, nebyl s ním proto, protože by měl rád jeho blízkost. Sloužil mu z povinnosti. Protože se to tak dělá. Protože je to správné. Není proto divu, že se starší syn hněvá: Bůh-otec bezelstně přijal toho špinavého bídáka, který jenom prohýřil rodinné peníze. Tím se ale otec v synových očích stává nespravedlivým, takhle svět přeci fungovat nemá, on si zasloužil potrestat, ne vystrojit hostinu! Staršímu synu v tu chvíli každopádně zbývají jen dvě možnosti: buď je něco špatně s Otcem a já mu to svým hněvem a sebelítostí dám najevo a přesvědčím ho o tom, že já jsem tady oběť, oběť jeho laciné milosti a marnotratné lásky (to mě by měla být vystrojena hostina za mé zásluhy!); anebo, ale to je jen krajní možnost, je něco špatně se mnou a já vůbec nepochopil, jak to s tím Bohem vlastně je.
Jestli se starší syn k té druhé možnosti dostal, jestli šel do sebe stejně, jako předtím jeho bratr – to nevíme. V příběhu vidíme, že volí první variantu: vzdor. „Otče, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ Syn používá svou poctivou službu jako páku, jako argument, aby si získal Otce na svou stranu.
I my to někdy děláme. Když Pánu Bohu předkládáme své prosby s přesvědčením, že máme právo na to, aby byly vyslyšeny. Vždyť jsme si to zasloužili, udělali jsme toho už hodně, jen se, Pane Bože, podívej, jak se mi daří sloužit ti a pomáhat druhým. Když se z naší modlitby vytratí důvěrnost, zpověď a přirozená chvála, tehdy se skutečnému Bohu ztrácíme a měníme ho za naši vlastní představu Boha; za Boha, kterého lze uplatit, přesvědčit ho našimi skutky.
Starší syn také argumentuje časem. „Tolik let už ti sloužím.“ Čas ale pro Boha není argument, vždyť i Ježíš na kříži přijal lotra po pravici do nebeského království v té nejkratší možné lhůtě. Čas je proto spíše nebezpečí pro nás, protože nás umí otupit a uchlácholit. Čas je jako prach, který se usazuje a překrývá to původní, zakrývá jeho pravou podstatu. A to se stalo i staršímu synu: sloužil svému otci dlouho a poctivě, jenomže nakonec úplně zapomněl, kým otec je.
A může se to stát i nám. Z milujícího Boha-Otce se nám stane zaměstnavatel, který nám akorát zadává práci; ztratí se nám úžas z toho základního zázraku, že jsem milován, přestože jsem, kdo jsem; z víry zůstanou jen neživé fráze; vyprchá radost z toho, že vůbec jsem na světě a že Bůh mi dává mé místo a smysl. Naše věrnost, naše služba, naše touha dělat dobré věci – to vše se nám časem může stát jedem, který otráví to hlavní: náš vztah k Bohu.
„Nikdy si mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ Další argument, další proud lítosti. Je to ale jen důkaz synova odcizení. Otec totiž odpoví: „Vždyť všechno, co mám, je tvé.“ Vypadá to, že starší syn si o vlastní hostinu nikdy neřekl – snad proto, že otec byl v jeho očích suchar, nebo proto, že si myslel, že toho pro něj ještě neudělal dost, aby si vlastní párty zasloužil – zkrátka měl v tom nějaký blok, který způsobil jejich neporozumění. Ve vyprávění přitom otec působí jako ta nejotevřenější a nejsrdečnější postava, kterou si člověk umí představit.
Syn a otec – jsou celou dobu spolu, a přeci jsou každý jinde. Každý vidí něco jiného. Otec je pohlcen radostí z návratu ztraceného syna, vztah pro něj dalece převyšuje všechny jeho nedostatky; starší syn oproti tomu kalkuluje, koho má otec raději, svého bratra shazuje zmínkou o nevěstkách, ačkoli o nich v původním příběhu mladšího syna není ani slovo, úzkostlivě zápasí o otcovu lásku, protože si není jistý sám sebou. Otec spojuje, pozvedá, je orientován na druhého; starší syn rozděluje, haní a je orientován jen na sebe.
Starší syn stojí přede dveřmi na hostinu. Když za ním otec vyjde ven, oslovuje ho doslova „dítě“. Zatímco mladší syn dospěl, došel si krizí ke katarzi, tak starší syn zůstal dítětem. Dospět totiž znamená přiznat si, že jsem v krizi; že i se mnou je něco v nepořádku. Jen tehdy, v kontaktu se svou ztraceností, mohu být nalezen. Pokud zůstávám dokonalý a jsem svým vlastním zachráncem, tak sám sebe vylučuji z účasti na radosti. Tehdy mi zůstává jen trpkost a sebezničující sebelítost. Když si ale přiznám, že jsem se ztratil, když odhodím svou kamufláž a postavím se před Boha-Otce takový, jaký jsem – to mi umožňuje už teď nahlédnout na tu největší grilovačku, jakou svět kdy viděl. Na hostinu radosti všech ztracených synů a dcer. Amen.