Kázal: Jordan Tomeš
Text: Lukáš 9,51-53.57-62
První čtení: Galatským 5,1.13-18
Lukáš 9,51-53.57-62 51 Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma 52 a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. 53 Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému.
57 Když se pak ubírali cestou, řekl mu kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." 58 Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil." 59 Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce." 60 Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží." 61 A jiný mu řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." 62 Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."
Milé sestry, milí bratří, milí přátelé,
Dnešní evangelijní příběh mi připomněl židovská pravidla pro přijímání nových členů. Když totiž někdo zvenku chce konvertovat a stát se Židem, je rabín povinen ho třikrát odmítnout – a až pokud zájemce vytrvá a žádá stále znova a znova, tak až poté je jeho žádost brána vážně.
Podobně v dnešním příběhu Ježíš potkává tři kandidáty, tři potenciální učedníky. Podobá se to přijímacímu pohovoru, který ale nedopadne úplně dobře. Ježíš se chová jako drsný a nevybíravý šéf – a tím nám ukazuje, že následovat jej je rozhodnutí, které nemůžeme dělat s lehkou hlavou.
A lehkou hlavu tady dnes nemá ani Ježíš. Jsme zrovna v polovině evangelia – příběh se překlápí a získává na obrátkách. „Už se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, a tak Ježíš upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma.“ Ježíš opouští svou známou prošlapanou Galilej a činí rozhodnutí. Půjde do Jeruzaléma. Ví, že tam už se nad ním stahují mračna. Bude toho muset mnoho vytrpět a být zavržen. Jeho cesta pro něj ale má smysl. A bude sice ještě o tento smysl zápasit, bude prosit učedníky o modlitby a Boha Otce o odejmutí kalichu – ale teď už má našlápnuto, už sebral odvahu a vstoupil na jednosměrnou silnici vedoucí na kříž.
Snad i proto je Ježíš v rozhovoru s učednickými kandidáty tak nekompromisní. Ježíš se rozhodl, upjal svou mysl, obrátil svou tvář k Jeruzalému, už ví, co ho čeká. A teď se potkává se třemi lidmi, kteří by za ním šli rádi, ale vlastně si ještě nejsou tak úplně jistí. Něco jim brání, ještě něco by před tím rádi stihli. Tři vláční polo-učedníci, trojí slabé odhodlání. Se kterým z těchto neúspěšných uchazečů se ztotožníme my?
Ten první vypadá nadějně, řekne Ježíši: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš!“ Ježíš ale jeho nadšení zpraží: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Ježíš o sobě říká, že je bezdomovec, že i ty lišky a ptáci jsou na tom se svými brlohy a hnízdy lépe. Jeho bezdomovectví je ale záměrné. Ježíš se nenechá domestikovat, a to ani tehdy, ani teď. Ježíš není plně doma v žádné kultuře ani světonázoru, a to ani v tom našem evropském tradičně křesťanském prostoru. Ba ani ta naše evangelická víra ho nedokáže úplně zkrotit a usadit. Ježíš nikde nemá jméno na zvonku, v kapse mu nechrastí klíče od domu. Ježíš nebydlí na jednom místě, on je všudezdejší. Je doma všude tam, kde ho někde chce, kde ho někdo pozve, kde o něj někdo stojí. A tím pádem se mu může stát i to, že ho někde nechtějí – třeba v té jedné samařské vesnici, jak jsme četli na začátku dnešního příběhu.
Co to znamená pro ty, kteří ho chtějí následovat? Máme se i my stát těmi, kteří nemají, kde by hlavu složili? Ježíš mluví v obrazech, a tak ti, kteří se na cestu za Ježíšem vydají, musejí udělat právě to – vydat se na cestu, na cestu vnitřní. Musí opustit své zateplené, vybudované jistoty a udělat krok do neznáma. Paradoxně právě toto nové a nejisté se jim ale stane pevným bodem, ta bezdomovecká cesta se jim stane domovem. Víra je pohybem, vztahem, nepolapitelnou dynamikou. A jejím základním předpokladem je, že do ní skáču, odevzdávám se Bohu s důvěrou, že ne jinde, ale právě ve vztahu s ním dostávám to, co opravdu potřebuji. „Hledejte nejprve království nebeské, a to ostatní vám bude přidáno,“ říká na jiném místě Ježíš. Tedy: „věřte mi, následujte mě, to je to zásadní – a to ostatní už nějak dopadne“.
Druhý kandidát za Ježíšem přichází s podmínku: "Dovol mi Pane, abych nejprve vystrojil pohřeb svému otci." Ježíšova odpověď ho ale usadí: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj království Boží." Ježíši, nepřeháníš to už trochu? Vždyť pohřeb, rozloučení s někým, koho jsem měl rád – to je důležitá věc!
Ježíš nás ze židle zvedá naschvál. A opět mluví obrazně – ti, kteří jsou mrtví, už samozřejmě nikoho pochovávat nemohou. Ježíši jde o to, abychom jako lidé nezůstávali v tom, co je mrtvé. Abychom neuvízli ve starých konceptech, v tom, jak se to dělalo vždycky, abychom jako v bažině nebyli lapeni křivdami minulosti, tím, z čeho už jde jenom mrtvolný zápach. Království Boží totiž nevoní po hřbitovních mastech a olejích, království Boží není zvětralé a zašlé, království Boží není zaprášenou tradicí. To my stárneme, my zůstáváme pozadu a vracíme se zpátky, Boží Duch ale vlaje vždy někde trochu napřed, vede lidi a církev svou cestou, udává tempo. A my, abychom mohli následovat, tak se musíme něčeho vzdát, nechat to za sebou, pustit se, odpustit.
Podobně vyznívá i třetí přijímací rozhovor. "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." Ježíš mu odpoví: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."
Ježíš ve své odpovědi naráží na příběh o povolání Elíši. Když prorok Elijáš potká svého nového učně Elíšu, pracujícího na poli, dovolí mu, aby šel před svým odchodem nejprve dát sbohem svým rodičům. Na to Ježíš naráží, a to vyhrocuje, říká vlastně: „Ten příběh s Elijášem znáte, se mnou je to ale jinak. Elijáš byl prorok, já jsem ale mnohem větší. A tak, kdo chce jít za mnou, ať se už nerozptyluje, ať to nebere jen jako nějaký vedlejšák; kdo chce jít za mnou, ať sleduje mou cestu, dívá se vpřed a neohlíží se za sebe.“
Zní to možná trochu bezohledně. Když si ale představíme toho, který oře, nebo lépe toho, který řídí auto, tak lepší pro něj i pro ty, které třeba veze na zadních sedačkách, je, aby skutečně s plnou pozorností dbal na to, kam jede. Aby se díval vpřed a nenechal se rozrušovat tím, že se děti vzadu hádají. To důležité, to, co může ovlivnit, to, za co má odpovědnost, leží před ním. Když se bude zabývat tím, co je za ním, tak se o to, co je před ním, připraví.
Ty tři skoro-učedníky spojuje to, že se nedokáží pustit své životní jistoty – proto se nevydají na cestu, nezmění se, neučiní rozhodnutí. Jsou samozřejmě jistoty, které jsou dobré – Ježíš po nás nechce, abychom se doslova stali těmi bezdomovci, kteří spálí všechny rodinné či jiné mosty a budou ho slepě následovat. My se ale ve svých životem držíme i jistot, které dobré nejsou – a na ty Ježíš míří svými nekompromisními výroky. Jsou to jistoty sobecké, jistoty, kterých se držím ze strachu, co by mi zbylo, kdybych je pustil, jistoty svazující – na příklad, když mi nějaké mé zaryté neživé přesvědčení přiškrcuje přívod lásky od Boha a dál k lidem. Jsou chvíle, kdy to, čeho se pevně držím, mi brání v pohybu – a já se toho musím pustit, stejně jako se horolezec musí pustit jedné skoby a zachytit se na druhé, jinak se nikam nedostane a neuvidí ten krásný výhled na konci.
Jak máme poznat, čeho se v životě držet, co si nenechat vzít, a co naopak je potřeba nechat za sebou, abych přestal chodit v kruzích a mohl se vydat za Kristem? Kudy vést střih, co hodit přes palubu, co mám navíc? To je výzva dnešní neděle.
Pomoci by nám mohla pomoci Pavlova slova z listu Galatským: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!“ (Ga 5,13-14)
Slova o lásce jsou asi trochu farářským klišé, nakonec k ní jakožto k tomu nejdůležitějšímu a největšímu vedou všechny cesty. Následovat Krista totiž znamená v prvé řadě milovat – Boha, druhé, sebe. Zhodnoťme proto z pohledu lásky to, na co se v životě spoléháme – své jistoty, svá přesvědčení, své bezpečné přístavy. Vedou k lásce, nebo ubližují? Pomáhám skrze ně druhým získávat svobodu a pevnost v kramflecích, nebo je vůči druhým používám jako zbraň či obranný ostnatý drát? Pomáhají mě samému v získání sebeúcty a zdravého sebevědomí, nebo jsou pro mě něčím, čím se ubíjím a nahlodávám zevnitř? Co slouží lásce a co jde proti ní?
Milí přátelé, ty dnešní tři krátké „pracovní pohovory“ jsou o prioritách – co si chráním, co chci mít, čeho se držím. Ježíš si tu svou prioritu stanovil – obrátil svou tvář k Jeruzalému, kam půjde vydobýt osvobození pro každého člověka. Kam obrátíme svou tvář my? Amen.