Společná bohoslužba s berounskými husity
Text: Matouš 13,31-33
První čtení: 22 Toto praví Panovník Hospodin: "Já vezmu ratolest z vrcholku vysokého cedru a zasadím ji, z vršku jeho koruny utrhnu snítku a zasadím na vysoko čnící hoře. 23 Zasadím ji na vyvýšené hoře izraelské a vyžene větve, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Pod ním bude bydlit všechno ptactvo, všechno, co má křídla, bude bydlit ve stínu jeho větvoví. 24 Všechny stromy pole poznají, že já Hospodin jsem ponížil strom vysoký a povýšil strom nízký; nechal jsem uschnout strom zelený a dal vypučet stromu suchému. Já Hospodin jsem promluvil a také to učiním." (Eze 17:22-24 CEP)
Druhé čtení 24 Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. 25 Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. 26 Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. 27 Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?' 28 On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?' 29 On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. 30 Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'" (Mat 13:24-30 CEP)
Základ kázání: Matouš 13,31-33 31 Ještě jiné podobenství jim předložil: "Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zaseje na svém poli; 32 je sice menší, než všecka semena, ale když vyroste, je větší, než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
Každá dobrá velká věc vyrůstá z malého semínka.
Milí přátelé v Kristu,
slyšeli jsme dvě podobenství, obě se týkala zemědělství či růstu. Ježíš si v těchto agrárních metaforách často lebedil, protože byly pro tehdejší většinově rolnickou společnost spolehlivě srozumitelné. Přesto Ježíš své posluchače zaskočil – a to ve chvíli, kdy přirovnal nebeské království k hořčici.
Hořčice tehdy byla pěstována pro koření, které se z ní – jako dnes – získávalo. Jelikož ale jde o rostlinu agresivní a bujnou, která bez dozoru snadno pohltí celé pole a zadusí jiné, důležitější plodiny, měla hořčice pověst nebezpečného plevele. Sázela se tak jen trochu a jen bokem, v bezpečné vzdálenosti.
To na první dojem milé a jednoduché podobenství o Božím království, které se z malého semínka rozroste až do velikého stromu, zde proto začíná skřípat. Boží království jako poloviční plevel? To sis, Ježíši, nemohl vybrat jinou, vhodnější rostlinu – třeba tu sazeničku cedru z oblíbeného Ezechielova proroctví, která se na vrcholku vysoké hory rozroste až do nádherné majestátní dominanty, ve které se, stejně jako v podobenství, taky usídlí ptáci? To by byla pořádná metafora k těm Božím věcem, nebo třeba i k nám, k církvi – masivní cedr, a ne nějaký plevel!
Ježíš je provokatér, a tak naschvál na ten Ezechielův důstojný cedr naráží. Význam toho jeho zvěstovaného království totiž spočívá v něčem jiném, než je důstojnost či krása.
Abychom tomu porozuměli, je potřeba připomenout ještě to druhé zemědělské podobenství – podobenství o pšenici a koukolu, o kterém jsme taky četli a zpívali. V něm plevel na poli proroste pšenici – a s tím už nejde nic dělat. „Nechte to růst, jen to nech růst“, velí hospodář; protože snažit se roztřídit co je dobré a co je plevel, pokoušet se už nyní metaforicky vyčistit svět od všeho parazitujícího a zlého, abychom zachránili to, co považujeme za správné – to nejde. Život nejde žít černobíle. Jak zpívá Karásek, taková snaha smrdí totalitou. Nebo z ní přinejmenším zavání fundamentalismus, ve kterém není moc místa pro milosrdenství k druhým lidem i vůči mně samotnému. K nám lidem ta nejednoznačná šeď hold patří, jsme – jazykem reformace – zároveň prorostlí hříchem i obdaření Boží milostí. A tak na nás je, abychom to napětí dobrého i zlého v nás přijali a spolehli se, že Boží dokonalá a milosrdná spravedlnost jednoho dne vykoná své.
Nojo, jenomže ono to není jen tak – to napětí ustát. Nechat růst obě ta zrna – zvlášť, když je naše pozornost často fascinovaná tím, jak rychle a obratně se různé formy zla a nespravedlnosti množí. Vidět, jak plevel zarůstá a ničí dobré věci, vidět, že já sám pro něj jsem a vždy budu ornou půdou – to se pak ta Boží konečná spravedlnost někdy vyhlíží dost obtížně. K čemu je sklizeň, když je napadená škůdcem? K čemu jsem já, když se to ve mně bouří a přetahuje a stopa mého života nejde přes všechny kaňky, co na ní jsou, už skoro ani vidět?
Myslím si, že právě proto Ježíš, hned co postaví své posluchače do této pasivní role prorostlých pozorovatelů, provokuje tím druhým příběhem. Ten je taky o plevelu – ale o dobrém plevelu. Jako by tím Ježíš říkal: „Přátelé, jestli už máte dost té přebujelosti zla; jestli už vám ten zneklidňující mix dobrého a zlého přerostl přes hlavu a hledáte pevnou půdu pod nohama –tak poslouchejte! Přestaňte hledět jen na to, co vás netěší, odlepte se od obrazovek a displejů zpráv, které si libují ve vyvolávání strachu a úzkosti. Ono tady totiž roste ještě něco. Klíčí zde semínko průbojné a dobré, nenapadené parazitem hříchu. Možná je prťavé. Ale sídlí v něm nezastavitelný život, který přeroste všechny byliny a bude z něj strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Malinké semínko hořčice, tedy nejmenšího semínka, které na blízkém východě znali; drobné semínko plevelu jako Ježíšova odpověď na náš negativismus. Ale však ono to sedí – i Ježíš, spasitel světa, Bůh, tu svou velikost a slávu nejprve skryl do plenek, když přišel na svět jako brečící mimino. Ve své službě se pak věnoval zejména těm malým, nemocným, odmítnutým. A své poslání dokonal jako zavržený trestanec na kříži a v hrobě. Tím vším však do země ukryl semínko – to nejživelnější semínko dobrého plevele, semínko Božího království, které od té doby nepřestalo růst.
A o to jde. Ne o velikost, nápaditost, oslnivost. Ale o to, že to Ježíšovo Boží království stále roste a žije. Ač je nenápadné a třeba i zašlapané do země, tak má v sobě sílu, které se nic nevyrovná. Víra, naděje, láska, a taky vlídnost, odpuštění, porozumění, pomoc druhému – to nejsou velké, hromotlucké věci z novinových titulků. A nejsou to nutně ani krásné staleté cedry na vrcholcích hor. Ty Boží věci snadno přehlídneme, můžou se zdát druhořadé, zbytečné či samozřejmé, jako plevel. Ale pak, právě jako plevel, nečekaně vyraší do naprosto nepředvídatelných rozměrů. I z hořčice, tedy byliny, která dorůstá maximálně dvou tří metrů, se jakoby zázrakem a nelogicky stane v podobenství rozvětvený strom s ptačími hnízdy.
Milé sestry, milí bratři, každý z nás někdy podléhá pesimismu. Každý z nás se někdy bojí, že to se světem jde z kopce. Že totalita vyhraje nad demokracií; že církev se zmenšuje; že lidská práva nepřestanou být pošlapávána; že přírodu už před samolibostí člověka nic nezachrání. Proti téhle blbé náladě Ježíš staví podobenství o hořčici. Podobenství o tom, že Boží království možná není nutně vždycky vznosné, důstojné či přepychové a že je snadné ho přehlédnout; ale roste jako z vody. A stačí opravdu málo. Stačí, abychom se toho Božího zrna chytali a vyhlíželi ho, abychom se v důvěře naroubovali na jeho větve, abychom do sebe nechali pustit stejný Boží život, sílu a energii. Pak už to poroste – a každá sebemenší věc v sobě ponese živelnost a nezdolnost Božího království. I malé pousmátí, i milá zpráva v telefonu, i rychlá modlitba, a taky i ty naše nevelké evangelické a husitské sbory v Berouně přerostou svým významem naše očekávání. Amen.