Lukáš 12,13-21
Kazatel: Jordan Tomeš
První čtení Přísloví 1,20-33
Druhé čtení Lukáš 12:13-21 Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." Ježíš mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´ Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem."
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Dnes slavíme Díkčinění. Tato tradiční slavnost vznikla jako výraz vděčnosti za to, že se na polích urodilo a že tak nebude problém ze získaných zásob přežít dlouhou zimu.
I hlavnímu hrdinovi dnešního podobenství, bohatému sedlákovi, se na polích urodilo. A to dokonce tak, že nemá úrodu kam dát. Byl to asi výjimečný rok – počasí, hnojení, zvolený druh setby, evropské dotace, to všechno do sebe perfektně zapadlo až tak, že to náš sedlák nečekal. S takovým výnosem se musí dobře naložit, aby nepropadl nazmar. Farmář proto začne s kompletní restrukturalizací celého svého podniku – ze sedláka je agro-baron, z malé bio farmy je velkostatek, ze stodol jsou sila. „Tak, a mám hotovo,“ řekne si novopečený farmář roku, zaboří se do křesla s výhledem na své statky a zapálí si kubánský doutník. „Tohle se mi povedlo, teď už jsem za vodou. Víno, ženy, zpěv, nic jiného už mě v životě nečeká.“
Jenomže se mýlil. Jeho radost znenadání utne smrt a Boží ortel nad jeho životem je neúprosný: „byl to blázen, hlupák“.
U toho pojmenování se zastavme. „Blázen“, „hlupák“ či „pošetilec“ – tato slova se v Bibli nejčastěji vyskytují ve starozákonní knize Přísloví. V ní se rozlišuje mezi tím, kdy je člověk moudrý, a kdy se chová právě jako ten hlupák. Hlavní záměr této knihy je pomoct člověku, aby hlupákem nebyl.
My jsme v prvním čtení z knihy Příslovi četli. Četli jsme z první kapitoly, ve které sama zosobněná Moudrost chodí městem a zve lidi k sobě. Říká jim: „pojďte za mnou, učte se ode mne! Ať prostoduší přestanou milovat prostoduchost a ať hlupáci přestanou nenávidět poznání! Stačí mi naslouchat a pak budete bydlet v bezpečí a beze strachu z něčeho zlého.“
Podle Ježíše byl farmář z příběhu k volání Moudrosti hluchý, byl to blázen. A proč vlastně? Vždyť na první pohled jednal uváženě. Ukládat si úrodu či peníze, šetřit a myslet na budoucnost – na tom nic hloupého není. Jiný známý biblický příběh o velké úrodě, příběh o Josefovi v Egyptě, nás učí, že je přímo nezbytné tvořit si zásoby, aby bylo z čeho čerpat v letech hubených.
To hloupé a bláznivé od dnešního statkáře ale bylo, že žil jenom pro své bohatství. Vždy, když v tom Ježíšově vyprávění promlouvá, tak mluví jen sám k sobě a všechna jeho slova se týkají jeho vlastního blahobytu a majetku. „Co já budu dělat, když já nemám kam složit svou úrodu? Tohle já udělám: já zbořím stodoly, já postavím větší a pak si řeknu: teď máš dost, klidně si žij, jez a pij.“ Ten člověk je zabořený sám do sebe. Nevidí dál než sám sebe, nevidí druhé, nevidí Boha. Kapela Olympic ve své známé písničce „Já já já jenom já“ zpívá: „Každou větu začal slůvkem Já, každou větu končil slůvkem Já“. Přesně takový ten statkář byl. Proto ho Bůh nazývá bláznem.
Je bláznovství být na světě jenom sám pro sebe. A je bláznovství myslet si, že to, co mám, mě může v životě nějak zachránit a dát mému lidskému bytí tu pravou hodnotu. Teologicky řečeno, je bláznovství vkládat svou touhu po nekonečnu, kterou my lidé v sobě přirozeně máme nebo ji tušíme, do konečných věcí a dovolit jim, aby se nám staly jakýmsi Bohem.
No ale počkat, nemáme my dnes v kostele slavit díkčinění, tedy svátek radosti a vděčnosti právě za to, co máme, tedy právě za ty jakoby konečné věci? Jestli je špatně je opěvovat a vyvyšovat, tak proč jsme je dnes donesli doprostřed nás, a navíc na stůl Páně?
Křesťanství není náboženství duchovní v tom smyslu, že by odvrhovalo všechno hmotné jako něco zlého a vedlo nás k tomu, abychom se modlitbou či jinými povznášejícími způsoby oprošťovali od toho fyzického, co by nás jinak mohlo svazovat. Tak to není. Myslím, že to byl C. S. Lewis, kdo řekl, že „Bůh miluje hmotu – vždyť ji sám stvořil!“
A myslím, že v tom někde je ukrytá moudrost dnešního svátku. Pán Bůh stvořil hmotu, stvořil svět, a stvořil ho dobře a krásně. A my lidé, jakkoli jsme důležitou součástí Božího díla, jsme ale ve srovnání s jeho Tvůrcem prach – jak říká Bůh Adamovi ve třetí kapitole knihy Genesis: „prach jsi a v prach se obrátíš“. Nebo jak se píše v žalmech, člověk je jako „vánek“.
Podobně vyznívá i ten dnešní příběh, kdy jsme na jeho konci slyšeli, jak Bůh říká tomu velkostatkáři: „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Nevíme, kdo si vyžádá farmářovu duši, ale je zřejmé, že duše toho člověka není úplně jeho vlastní, bude po smrti někam vrácena. A stejně tak ani to, co nashromáždil, mu nezůstane. My lidé jsme prach, jsme vánek, který proplachtí životem. Jsme hosté na zemi, kterou jsme nestvořili, jsme živi životem, který jsme si ale sami sobě nedali, a máme radost z věcí, které nám ale nezůstanou věčně.
A to by jednoho mohlo vést k malomyslnosti: jestli to je takhle, tak asi nic na světě nemá smysl, marnost nad marnost. Jenomže ono to je přesně naopak: ono to smysl má, a to právě proto, že ty věci kolem nás nejsou tak úplně naše. Celý svět patří Bohu – On ho vymyslel a stvořil. Z každé věci, kterou máme, jako by viselo neviditelné vlákno, které nakonec vede až k Bohu stvořiteli. A z toho vyplývá několik zásadních věcí: třeba to, že skrze tento svět poznáváme, kdo je Bůh – a proto stojí za to se obklopovat věcmi a plody tohoto světa, které se nám můžou stát učiteli. Nebo to, že jestliže svět není náš, ale patří Bohu, tak člověk může najít velký smysl v péči o Boží stvoření; v tom, že jej zvelebuje a udržuje naživu, stará se o něj, protože svět kolem nás má jako něco Božího nesmírnou hodnotu.
Podle Listiny základních práv a svobod České republiky je právo vlastnit základním lidským právem. V dnešním příběhu a uvažování nad ním se ale ukazuje, že právo vlastnit je spíš základním lidským problémem. Když si člověk hraje na to, že mu svět patří; když podle svého zájmu parceluje svět a vede o něj války; anebo i když jen skrze díru v plotě nakukuje do sousedovic zahrady a ujišťuje se, že je na tom po stránce majetku stále ještě líp – to všechno jde člověku tak nějak na mozek, tvoří to v něm pýchu či naopak pocity méněcennosti a zklamání, touha mít se stává chorobnou potřebou, která mě dokáže uštvat.
Mnohem moudřejší a taky více osvobozující je proto přiznat si, že život se na peníze ani na majetek ve skutečnosti vůbec nehraje. Jak v tom příběhu řekl Ježíš, a teď parafrázuji, „hromadit si poklady na zemi neznamená být bohatý před Bohem“. Úkol člověka ve vztahu ke stvoření a k věcem, které ho obklopují, je proto hlavně nad nimi žasnout; objevovat v nich Boží stopy; starat se o ně; užívat jejich darů; a děkovat za ně. To čiň, a nebude z tebe blázen ani hlupák.
Na závěr kázání bych vám rád nabídl jedno poněkud hloupé přirovnání. Na poslední schůzi staršovstva jsme totiž řešili vodovod v přízemí kostela, a tak mě napadlo, že člověk může být buď jako ten velký bojler, který v sobě drží velké množství vody a pomalu ji ohřívá; anebo člověk může být jako ten malý průtokový ohřívač, který máme dole v kuchyni. Tím se voda rychle prožene, získá požadovanou teplotu a jde dál, aby plnila svůj úkol. A tak si i my můžeme držet to, co máme, můžeme se snažit být tím co nejvíce naplněni a stavět si co největší sýpky; anebo můžeme žít s otevřenými dlaněmi, připraveni přijímat a dávat; můžeme Boží požehnání nechat, ať skrze nás proudí dál; můžeme s druhými sdílet to, co máme, protože víme, že přivlastňovat si věci a lpět na nich nemá valný smysl. Myslím, že třeba takovýto průtokový postoj k životu může člověku přinést to skutečné Boží bohatství.
A kde tam teda hraje roli ta vděčnost? Vděčnost, to je takový trénink, abychom nedopadli jako ten do sebe zamotaný egoista farmář. A my trénovat dozajista potřebujeme – i my jsme totiž příjemci velké Boží úrody, velkého Božího požehnání, a to každodenně a stále. Tak – díky Bohu za to, co máme. Amen.