Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Izajáš 40,1-5
Druhé čtení: Lukáš 3,1-6 V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, 2 za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. 3 I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal:
"Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů", 4 jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! 5 Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; 6 a každý tvor uzří spasení Boží.'
7 Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? 8 Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: 'Náš otec jest Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. 9 Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."
Milé sestry a bratři, milí přátelé,
Dnešní biblický úsek začíná lekcí dějepisu. Evangelista Lukáš jako by listoval encyklopedií té nejhonosnější VIP smetánky Ježíšovy doby. Nejprve zmiňuje císaře Tiberia – druhého římského císaře, svrchovaného vládce římské říše v době jejího rozkvětu. Následuje Pontius Pilát, Římany dosazený a židy nenáviděný vládce nad Palestinou. Pak Herodes, Filip a Lyzanias, tři lokální židovští vladaři. Moc světskou nakonec doplní i moc náboženská – „za nejvyššího velekněze Annáše a Kaifáše“.
Jestli vám připadá, že těch jmen je tam nějak moc, tak se nedivím. Situace židovského národa byla zamotaná. Okupace, vliv pohanských zvyků, napětí mezi přizpůsobováním se a mezi udržováním vlastní identity, čas od času někde vypuklo povstání, mnoho židů také žilo v cizině. Za tím nudným výčtem vládnoucích elit se proto skrývá dramatická a zákeřná „hra o trůny“ – o čemž svědčí i fakt, že Lukáš sice mluví jen o jednom veleknězi, ale zmiňuje dva, Annáše a Kaifáše, kteří se tak zřejmě o nejvyšší stolec přetahovali.
Vznosné paláce a chrámy provoněné kadidlem – to jsou kulisy dnešních slov. Jejich krásu ale najednou narušuje ta nejméně pravděpodobná postava: Jan Křtitel. Zarostlý, oblečený do velbloudí kůže a s žaludkem plným kobylek, jak se o něm píše v Matoušově evangeliu. Obyvatel pouště, prorok s mastnými vlasy. Jako by na Sjezd strany za minulého režimu vtrhl někdo z kapely Plastic People of the Universe.
Ale právě u tohoto člověka se děje to hlavní. Ne v centrech moci, ne na radách a zasedáních, ale mezi zrnky písku. Na poušti, na místě biblických zkoušek a pokušení, na místě krajních situací, na místě hraničním, na místě, kde se člověk mění. Tam se Janovi „děje slovo Hospodinovo“.
Jan byl hned od svého početí speciální. Už z břicha své matky se pozdravil s Ježíšem, který byl v břiše Marie. Jeho oněmělý otec Zachariáš se po Janově narození opět zázračně rozmluvil. Jeho otec byl navíc knězem v Jeruzalémském chrámu, a jeho matkou byla Alžběta, přímá potomkyně Árona, úplně prvního izraelského kněze. Jan měl všechny rodinné i „zázračné“ předpoklady k tomu stát se někým jedinečným. Byl předurčen, aby se stal předskokanem samotného mesiáše, který má přijít a nastolit novou spravedlivou vládu, rozmotat uzel spletité židovské historie a odstřihnout od moci všechny ty cizí mocipány.
Jenomže Jan si pro tuto svou misi nevybral chrám, nejsvatější místo Izraele, do něhož měl díky otci vyšlapanou cestičku. Jan místo toho odešel do pouště, do pohraničí, na dohled pohanských zemí. Do undergroundu. Chrám se všemi Kaifáši i Jeruzalém se všemi ministry nechává za sebou. Nevíme, jestli žil sám jako poutník, nebo jestli zakotvil v jedné z radikálních židovských pouštních komunit. Každopádně – Jan v hlavním proudu neplaval.
A právě tam, na té jeho poušti, se k němu stane Boží slovo. Po staletích tíživého mlčení, kdy žádné proroctví nebylo zaznamenáno, se nebesa opět otevřou. A slova, která z nich Janovými ústy zazní, jsou žhavá a drsná, jakoby právě vykutaná z hořícího nitra Božího srdce.
„Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů!“ volá Jan. „Jste plemeno zmijí! Sekera už je přiložena ke kořeni stromu. Neste proto dobré ovoce, abyste nebyli pokáceni a hozeni do ohně!“
Jan je prorok soudu a změny. Jeho kázání je ostrým budíčkem. Jako rentgenem odhaluje všechna schovaná zákoutí lidských duší. Jan touto nepříjemnou procedurou zve lidi k životu v pravdě. K pravdě, která podle něj z toho Jeruzaléma už tehdy dávno utekla, stejně jako utíká odevšad, kde o ní lidé nepečují či kde se o ní přetahují pro svůj prospěch. Tak právě na poušti, na místě nebezpečí, kde musím být plně sám sebou, na místě odlehlém a tichém, je dobrá šance, že pravdu o sobě poznám. Že poznám i svůj underground, svá odkladiště myšlenek a tužeb. Poušť, zkouška, to hraniční nebezpečné místo, místo pouštního ticha – to všechno jsou příležitosti setkat se se sebou samým a nově se rozhodnout, jak chci žít.
Hřmot Janova hlasu a pozvánka k setkání s pravdou ale není všechno. Změna, kterou Jan zvěstuje, nepřichází jen z člověka. „Připravte cestu Páně!“ připomíná Jan Izraelcům dávné verše z knihy Izajáš. Izajáš tehdy svým proroctvím provokoval exilem otupělou židovskou duši a zval židy na cestu z vyhnanství domů. Izajáš lidem opět dával ochutnat tu starou dobrou naději, že Bůh je navzdory jejich útrapám s nimi. Že si k nim Bůh vyšlapává novou rovnou cestu, dálnici, která se před ničím nezastaví a neuhne.
Stejný obraz teď před své posluchače maluje i Jan. „Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné.“ Jan, ten buřič a snílek z divočiny, vidí něco, co zbytek společnosti nevidí. Vidí Boží advent, Boží příchod, Boží nezastavitelný průchod k lidem. Už bylo dost uzlů v dějinách lidstva i na lidských duších, už dost zašmodrchanců a gordických uzlů, které nikdo nedokáže rozvázat. Bůh chce potěšit svůj lid. „A každý tvor uzří spasení Boží.“
Toto dobré, nejvíce nadějné Boží slovo se stalo podivnému prorokovi někde daleko na poušti. A tento dnešní příběh se rýmuje s tím, co se nějakých 30 let předtím stalo o prvních Vánocích. Tehdy se taky Boží slovo stalo – jak čteme v úvodu do Janova evangelia, Boží slovo „se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. A stalo se taky u lidí nezajištěných, v hraniční situaci, na cestě. U Josefa, který proti zvyklostem přijal podivně těhotnou dívku. U Marie, která poslechla andělské zvěstování a byla ochotná stát se matkou spasitele. Boží slovo se stalo ve stáji v Betlémě, těhotnému páru na konci svých možností, mimo centrum dění, mimo moc a lesk slavných a bohatých. Událo se tam něco velikého, co dodnes slavíme, co změnilo svět.
A vidíme, že takhle se to děje dodnes. Že Bůh něco dělá a mění svůj svět pomocí lidí, kteří jsou v něčem na okraji, na poušti. Bůh si k se svému dílu vybírá ty, kteří poctivě hledají pravdu a vyšlapávají si k ní nové a třeba i hodně úzké cesty. Ty, kteří se nenechají strhnout silou hlavního proudu, ale postaví se mu, když je třeba. A taky ty, kteří jsou ochotni postavit se sami sobě, svému „mainstreamu“, svým vlastním tendencím udělat věci jednoduše, líně, na půl; ty, kteří své oči nenechají přivřené před vlastním svědomím.
Takovýto život proti proudu, život, který má svou orientaci a cíl a rve se pro něj, je životem nebezpečným. Jan Křtitel nakonec skončí na špalku kata, Ježíš Kristus na kříži. Známe příběhy Havla, Palacha, Horákové, hrdinů Charty 77, kteří často skončili v emigraci. Ti, kteří drží moc, většinou vůbec nestojí o tyto průkopníky pravdy. Jsou to ale právě tito lidé, kteří nás nepřestávají inspirovat. Skrze ně na svět přišla dobrá změna.
Tak se jimi a Janem Křtitelem nechme inspirovat. Vždyť nakonec to nejdůležitější, Boží slovo a Boží přítomnost, se děje právě u takovýchto hledačů pravdy, u všech dobrých rebelů, u každého odvážlivce, který se nebojí setkat se nově se sebou samým. Jestliže chceme připravovat cestu Páně, jít naproti Božímu přicházení, tak se nebojme těch našich různých pouští, našich hraničních situací. Právě tam je Bůh s námi. Amen.