Kázající: Jordan Tomeš
Text: Lukáš 11,1-4
První čtení: Matouš 6,5-8; 7,7-11 5 A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. 6 Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. 7 Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. 8 Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
7 Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. 8 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. 9 Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? 10 Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? 11 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
Druhé čtení: Lukáš 11,1-4 Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." 2 Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. 3 Náš denní chléb nám dávej každého dne. 4 A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
Milé sestry a milí bratři,
modlíte se? Umíte to, říct něco Pánu Bohu? A co to vlastně je, ta modlitba?
„Pane, nauč nás modlit se,“ požádali Ježíše jednoho dne učedníci. Bylo to zrovna, když se Ježíš vrátil ze skrytého místa, kde se modlil. Učedníci viděli, že to tak Ježíš čas od času dělá – že mizí, odchází do samoty, do modlitby, ze které se pak vrací osvěžen a znovu se vrhá do svého poslání. Proto ho učedníci prosí: „My to chceme taky umět, chceme taky čerpat z pramene živé vody, chceme vědět, jak se mluví s Bohem. Pane, nauč nás modlit se!“
To je dobrá žádost – chtít se naučit komunikovat s Bohem. To musí mít Ježíš z učedníků radost, že pro jednou neřeší nic malicherného, ale že se ho konečně ptají na něco hlubokého, zásadního. Vždyť nakonec – co může být důležitější než to, jestli a jak je možné hovořit s Bohem?
A tak bychom možná čekali, že jim to Ježíš pořádně vysvětlí, že se od jejich otázky odrazí k nějakému barvitému podobenství, že předloží promyšlený návod jak na to a na co dát pozor. Místo toho ale Ježíš jde rovnou na věc. „Když se modlíte, říkejte: Otče náš…“ Tím nám Ježíš vlastně hned říká, co je na modlitbě nejdůležitější. Jestli se, milý učedníku, ptáš, jak se modlit, no tak se prostě modli! Špekulování o tom, jak se modlit a za co a kdy a jestli klečet nebo stát na hlavě – to dej stranou a modli se. Přestaň o Bohu mluvit ve třetí osobě ve stylu „o Bohu bez Boha“, přestaň rozvíjet nekonečné filosofické debaty a zkus promluvit přímo k němu.
A tím by, milí přátelé, dnešní kázání mohlo skončit. Teď bychom mohli každý někam na chvíli zalézt a být jednoduše s Bohem – to by asi nejvíce odpovídalo té Ježíšově odpovědi. Já vám přeci jen ještě nějaké to špekulování nabídnu, ale nesme si v sobě tuhle zásadní myšlenku – že modlitba nemusí být něco promyšleného, akademického, abstraktně-teologického. My evangelíci se někdy na veřejnosti modlíme strojeně a míváme i osypky z toho, že bychom se vůbec měli pomodlit nahlas. Tím ale přikrýváme to, čím modlitba je ve své podstatě: že je to osobní, člověku nejbližší, z nitra tryskající záležitost.
Já si v modlitbě nemůžu na nic hrát. V jiných vztazích se mi to snad někdy daří – před Bohem v to ale nemohu doufat. A to je moc dobře! Prostor osobní modlitby je totiž jedinečnou příležitostí k pravdě, k upřímnosti. Před Bohem můžu a mám odhodit všechny zdvořilostní fráze, mám být neuhlazený, drzý, klidně i naštvaný. Boží ucho snese všechno, a ještě mě vybízí, „jen to řekni, jen to ze sebe dostaň! Buď, kým jsi!“.
Tím modlitba získává něco jako „terapeutický účinek“. Když vejdu do svého pokojíku a zavřu za ním dveře abych se modlil (jak nás Ježíš zve v Matoušově evangeliu), jinými slovy: když se ztiším, uslyším lépe sám sebe a můžu zaslechnout i to, co se ve mně jinak před hlukem života, myšlenek a vztahů skrývá. Získané ticho zve můj vlastní autentický hlas, aby se naplno rozezněl, aby se nestyděl a předestřel před Boha všechno. V modlitbě si tak můžu uvědomit i to, na co bych jindy nepřišel. V modlitbě se odhaluji a více se stávám tím, kým vlastně jsem. A modlitbou to nekončí – ten vzácný zážitek setkání se sebou samým pak přirozeně přenáším do dalších oblastí života.
Modlitba je tak vlastně dost odvážná věc. Žádná berlička pro nedomrlé, ne – modlitba je ostrý meč, který se umí zaříznout pěkně hluboko a vynést na povrch mnohé překvapivé věci.
K modlitbě ale kromě ticha a niterného naslouchání patří i konkrétní slova – třeba ta, která nám nabízí Ježíš. Ježíš učedníky učí modlit se tím, že jim nabízí modlitbu vzorovou, modlitbu Otčenáš. My u nás v kostele budeme nad touto modlitbou v dalších týdnech rozjímat, budeme se v jejím doprovodu zkoušet učit se modlit. A ta modlitba začíná tím, že někoho oslovuji: „Otče náš“. To je základní předpoklad modlitby – že se modlím k někomu. Modlitba není jen o poznání sebe samého a o odkrytí toho, co ve mně někde visí; v modlitbě počítám i s někým druhým. Počítám s protějškem, který je větší než já a do jehož péče se můžu odevzdat. Modlitba mě tak staví do pozice pokory – já všechno nedokážu, neumím, nezvládnu. Ruku v ruce s tím ale jde naděje – je tu někdo, kdo má jinou moc a sílu než já, kdo má možnosti, které ty mé přesahují. A já se můžu spolehnout na to, že Bůh mě v modlitbě slyší a že mě provází svou divnou dobrou mocí.
Od této naděje je to už jen krok k modlitebnímu zápasu – ke snaze tu dobrou naději nějak zhmotnit, přitáhnout na zem. Když někdy naše zoufalství přetéká přes kraje, tak voláme „přijď království tvé, Bože! Už je čas, už je opravdu potřeba, aby se něco dobrého stalo!“ Známe to i tady v kostele při přímluvných modlitbách – že se modlíme za svět a prosíme Boha, aby něco učinil.
Bible nás ujišťuje, že prosit a přimlouvat se stojí za to. Jedním dechem ale dodává, že to mnohdy stojí za to jinak, než čekáme. A zde je právě ta důvěra, že oslovuji někoho dobrého a velkého, stěžejní. My totiž se svými žádostmi a očekáváními neoslovujeme nějaký telefonní automat – „pro pomoc v nouzi stiskněte jedničku, pro denní chléb dvojku“ – ale svobodného a milujícího Boha, který jedná dle své vůle. A ve vztahu s takovým Bohem dříve nebo později zjistíme, že v modlitbě nakonec nejde jen nebo tolik o změnu Boha – o to, abychom jím svými prosbami pohnuli a přemluvili ho k jednání – ale že jde v prvé řadě o změnu nás samých.
Když se v modlitbě neupnu jen k tomu, co si přeji, mohu získat mnohem víc. Když místo toho, co bych od Boha mohl získat, zaměřím svou pozornost k Bohu samotnému, mohu přijít na něco mnohem důležitějšího. Mohou se mi otevřít oči a já nakonec třeba i to, o co jsem prosil, uvidím v novém světle – a díky tomu najdu novou cestu dál, cestu, která by mě dříve nenapadla.
A třeba nakonec zjistím, že odpovědí na mou prosbu můžu být já sám. Přemýšleli jsme o modlitbě jako o tichu, pak o modlitbě jako o slovu – a nyní jde o modlitbu jako o čin. K němu nás totiž každá skutečná modlitba zve. Modlit se za něco totiž automaticky znamená nasazovat si pracovní rukavice a říkat Bohu: „tahle věc mě štve, s tímhle by se mělo něco udělat – a já jsem k tomu připraven!“. Dejme si proto pozor, za co se modlíme – protože jakmile něco máme na srdci, je možné, že do nás tímto způsobem Bůh šťouchá a vyzývá nás k aktivitě.
Jsou samozřejmě situace, ve kterých nic, než modlitba nezbývá. Pak jsou ale situace, ve kterých modlit se a nic nedělat je čirý alibismus, vzdání se zodpovědnosti. V takovou chvíli se nám modlitba může stát jakousi zbožnou vycpávkou, umělou parukou zakrývající naši prázdnou pleš. Taková nečinná modlitba ale neobstojí ani před lidmi, pro které se těmito slovy bez skutků staneme nedůvěryhodnými, ani před Bohem, pro kterého to bude jen náboženské divadlo, za které i na mnoha místech Bible Hospodin věřící kárá.
Když se německých křesťanů po konci druhé světové války svět ptal: „Co jste dělali pro vaše židovské přátele?“, nejčastější odpověď byla: modlili jsme se. To bohužel nestačilo. Jestliže se za něco modlím, je potřeba se hned sám sebe zeptat: jak já sám mohu pomoct? Kde je v odpovědi na mou modlitbu místo pro mě samého?
Milí přátelé v Kristu, učedníci Ježíše žádali: „Pane, nauč nás modlit se!“ My to tady v Berouně budeme v příštích týdnech zkoušet, učit se modlit se. Je k tomu ale potřebný právě ten postoj žáka. Je potřeba chtít, ptát se, žádat, klepat, hledat. A to vše neseno důvěrou, že je tu někdo, kdo učí, kdo přichází za námi, kdo k našim žádostem a otázkám není hluchý, ale trpělivě nám na ně odpovídá. Amen.