Text: Lukáš 1,46-55
Kazatel: Jordan Tomeš
První čtení Lukáš 1,39-45:
39 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. 40 Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. 41 Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým 42 a zvolala velikým hlasem: "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. 43Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? 44Hle, jakmile se zvuk tvého hlasu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. 45 A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána."
Druhé čtení Lukáš 1,46-55
46 Maria řekla: "Duše má velebí Pána
47 a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
48 že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení,
49 že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno
50 a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
51 Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
52 vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
53 hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
54 Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství,
55 jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky."
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Je to zvláštní. Marii navštívil anděl. Nečekaná návštěva s nečekaným poselstvím: „Porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Tvé dítě bude nazváno Syn Boží. Jeho království nebude konce.“ A Marie to nečekané poselství přijala: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Marie přikývla na Boží nabídku. Až postupně jí ale dochází, co její souhlas vlastně znamená.
Marii ještě nebylo patnáct. Žije v Nazaretu, v zapadlé díře na okraji bezvýznamné Galileje. Jeruzalém je pro Marii stejně daleko jako její vlastní dospělost. Mariin malý svět se ale v okamžiku roztáhne do nebeských rozměrů. Je těhotná. To samo člověku stačí, aby se měl z čeho vzpamatovávat. A navíc – Marie čeká Boží dítě. Božího zaslíbeného panovníka, mesiáše, který otřese celým světem a přinese do něj Boží přislíbenou budoucnost.
Otřesená je ale zatím jen Marie. Potřebuje si o tom s někým popovídat, slyšet kromě andělských slov i něco lidského – tak se sbalí a spěchá za svou příbuznou Alžbětou, která má být podle andělových slov taky zázračně v očekávání. Alžběta přivede na svět Jana Křtitele, který Ježíši připraví půdu pro zvěstování evangelia.
A tak se potkávají – mladičká dívka a stará žena, dvě budoucí matky, zasažené v podobném čase Boží milostí. A stačí jen pozdrav, „Ahoj Alžběto!“, a hned se dějí věci. Děťátko v lůně Alžběty se pohne, doslova „zaskotačí“, a Alžběta naplněna Duchem svatým říká: „Vždyť za mnou přichází matka mého Pána – tedy matka Boží!“
Nezvykle juchající miminko a Alžbětina prorocká slova o Mariině stavu. To je to lidské potvrzení, které Marie potřebovala. Své poslání tak už nenese úplně sama. Někdo druhý, člověk z masa a kostí, ví, co se jí stalo a chápe ji, protože se jí stalo něco podobného. Takže ten Mariin anděl nebyl jen sen, ty velké Boží věci si nevymyslela – Bůh je opravdu s ní. A ačkoli je budoucnost stále otevřená a jde z ní ještě strach, tak se teď Marie může plně spolehnout, že to, co se stane dál, má Bůh skutečně ve své režii.
A tak se Marie dává do radostného zpěvu – to jsme četli ve druhém čtení. Mariina poslušná víra, za kterou je obvykle oslavována – „jsem služebnice Páně“ – tady dostává další rozměr. Marie chválí Hospodina, má nakonec skutečnou radost, že to může být zrovna ona, kdo v sobě devět měsíců ponese Boží záměr se světem. Tíha poslušnosti a výjimečného úkolu se proměňuje v proud oslavy.
Magnificat – tak se podle latinského překladu prvního slova říká té Mariině radostné básni či písni. Tento poetický text byl v minulosti mnohokrát zhudebněn – nejznáměji Johannem Sebastianem Bachem. Ten Mariina slova rozděluje na dvanáct částí a pro každou z nich vymýšlí vlastní hudební motiv. Zkusme se proto i my do Mariiných slov znovu po částech zaposlouchat a přijmout něco z jejich jednotlivých motivů.
Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.
Radost. Jásot. Tak zní začátek Mariiny písně. Není to ale jen nějaké mělké usměvavé veselí, které by záhy jakákoli nepříjemná životní vlna smyla z Mariiny tváře. Mariina radost spočívá ve chvále Boha. A to je radost, která trvá, protože Bůh je vždy hoden chvály, jakkoli je to někdy těžké přijmout. Mariina radost je radostí žalmistů, kteří Boha chválí i uprostřed nejistých chvil a bojů. A my si z nich a z Marie můžeme zkoušet brát příklad a vyvyšovat Boha. To je právě to magnificat – vyvyšovat, dělat velkým, uvědomovat si, že Bůh je větší než cokoli, co nás v životě potkává. Právě ve vědomí Boží velikosti tkví radost, která zůstává.
Můj spasitel se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
V kontrastu s Boží velikostí stojí Marie. Obyčejná dívka. Její život nesměřoval k ničemu slavnému. K Mariině písni se tak mohou připojit všichni ti, kteří o sobě ví, že jsou obyčejní, malí, nevýznamní. A kdo toto o sobě ví, tak ten si pro sebe odemkne zdroj nevyčerpatelného úžasu: právě ke mně, malému a obyčejnému, se totiž Bůh, velký a nekonečný, sklání. Žádný Nazaret není příliš malý a zapadlý, aby se tam člověk mohl schovat před Božím zájmem, žádný člověk se jakoukoli svou vlastností, kostrbatou minulostí či vlastní domnělou bezbožností nemůže vzdálit Boží lásce.
Je to trochu paradox – když se domnívám, že jsem velký a všechno zvládám, mám tendenci se Bohu vzdalovat; když si přiznám vlastní lidskou neschopnost a malost, mám k Bohu blíž.
Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.
Ježíš Kristus je Boží Syn, je ale zároveň i Mariin syn – Marie ho porodí a vychová; Marie jako skoro jediná vydrží stát pod Ježíšovým křížem. Právem buďme Marii za její mateřství vděčni – vždyť žádná matka to nemá snadné, a o to víc matka Spasitele světa.
Bůh skrze Marii jednal. I skrze nás Bůh jedná. Ten, který je mocný a milosrdný, si vybírá i ty nepravděpodobné spolupracovníky – na jejich schopnosti či velikosti totiž nezáleží, záleží čistě na Bohu.
Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Bát se Boha neznamená klepat se z něj strachy, ale mít před ním bázeň. Rozumět mu jako někomu, kdo je jiný, svatý, oddělený, zasluhující respekt. O to větší je pak ale znovu náš úžas z toho, že tento svatý a velký Bůh je k nám zároveň milosrdný, tedy: že nám je nablízku.
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Marie se zahledí na svou situaci s odstupem a vidí, že Bůh se nesklonil pouze k ní, k malé a ponížené; Bůh se takto k těm malým a poníženým má odjakživa. Bůh chce a dělá něco pro to, aby mocní nebyli tak mocní a chudí tak chudí. Neznamená to ale, že by Bůh chtěl jednoduše vyměnit role lidí – aby se z bohatých stali podřízení a z nuzných panstvo. Takových revolucí lidstvo pamatuje bezpočet a vedly jen k nové nespravedlnosti. Bůh s sebou nese novou spravedlnost, takovou, kterou my lidé nedokážeme plně realizovat. Smíme se na ní ale již nyní podílet: hledat ty hladové a ponížené, sytit je dobrými věcmi a stavět se také na odpor tam, kde je lidská moc přebujelá a pokřivená.
Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky.
Učiním z vás veliký národ, požehnám vám, budete požehnáním pro všechny čeledi země… To jsou ta stará Boží zaslíbení daná Abrahamovi. Je to už hodně dávno, jsou to zaslíbení zaprášená a vybledlá ve srovnání s drsnými zákruty dějin. A přeci Marie věří, že právě teď se děje to zásadní. Hospodin přerušil své mlčení, znovu se ujal svého lidu a tvoří něco nového. Něco, nad čím lidi budou zírat s otevřenými ústy.
Bůh sám přichází na zem. Je sice nejprve skrytý v těle matky, Marie jej devět měsíců nosí v sobě – ale už teď je Marie provázena Boží blízkostí, která by snad nemohla být silnější, vždyť ona a Ježíš spolu splývají v jednom těle.
A podobně i my, církev, čekáme na Boží příchod, advent. Čekáme již déle než devět měsíců, ale i nás doprovází Boží blízkost. Možná je to blízkost tichá a nenápadná – a přece je mnohem niternější a opravdovější, než si mnohdy uvědomujeme.
Milí přátelé, to je nakonec to hlavní poselství Mariiných slov. Bůh se k člověku sklání, je s ním – ať už je ten člověk kdokoli. Nazaret nebo Beroun – Bůh přichází do všech zapadlých koutů a ujímá se každého posledního člověka.
To je zázrak přicházejících Vánoc. A pro tenhle zázrak stojí za to přidat se k té Mariině písni. Je to píseň proti trudomyslnosti, píseň proti smutku a beznaději. Svět a my sami tu dobrou zprávu o Boží lásce a o Božím milosrdenství potřebujeme. Tak ať zní. Amen.