5. 2. 2023 Jordan Tomeš - Mít uši jako plachty

První čtení: Matouš 5,1-12 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. ² Tu otevřel ústa a učil je: ³ "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. ⁴ Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. ⁵ Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. ⁶ Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. ⁷ Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. ⁸ Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. ⁹ Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. ¹⁰ Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. ¹¹ Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. ¹² Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Druhé čtení Lukáš 5,1-11 Jednou se na Ježíše lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; ² tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. ³ Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. ⁴ Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" ⁵ Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." ⁶ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. ⁷ Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. ⁸ Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." ⁹ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; ¹⁰ stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." ¹¹ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

Milé sestry a milí bratři,

jestliže se ptáme „co je církev zač“, odpověď podle dnešního příběhu o těch úplně prvních učednících musí znít: církev začíná tam, kde někdo poslouchá. Stejně, jako ten dav, který se jednou tlačil na Ježíše u břehu Genezaretského jezera a poslouchal jeho slova. Bylo jich tam tehdy tolik, že od nich Ježíš musel uniknout na loďku, ze které s nimi mohl dál mluvit, aniž by se musel obávat ušlapání.

I.

Ti lidé se na Ježíše vrhli, aby „slyšeli Boží slovo“. Ježíšovo slovo bylo Boží, mělo jinou kvalitu. Jinde v evangeliích se dočteme, že lidé nad Ježíšovým slovem žasli, protože bylo odlišné od toho, na co byli od tehdejších kazatelů zvyklí.

Čím to, že je to Boží slovo takhle lákavé a přitažlivé? Podle mě to je kvůli tomu, že v něm není ani kapka lži, ale jen ryzí pravda. Ta nejhlubší, nejvydestilovanější a nejúdernější pravda, kterou bychom mohli jako lidé slyšet. Pravda, kterou Ježíš žil svým chováním a o které taky mluvil. Třeba ve svých blahoslavenstvích. Tam nám to Boží pravdivé slovo nám říká, že každý, kdo pláče, bude potěšen; že všem chudým a zoufalým bude dáno království nebeské; že žíznící a hladovějící budou nasyceni (Mt 5,1-10). Ano, je to pravda hodně paradoxní a divná. Chvíli nám trvá, než ji pro sebe objevíme a zpracujeme, protože jde proti zvyklostem a stokrát zažitým pravdám našeho světa, ve kterém si věci musíme zasloužit a ve kterém být tupen a pronásledován není záviděníhodné. Takto to ale vidí Bůh. Do jeho království se vejde každý, bez ohledu na to, co si nese s sebou.

Davy kolem Ježíše tuto jinou, pravdivou kvalitu Božích slov očividně rozpoznaly a chtěly se jí nabažit. Ta Boží pravda totiž osvobozuje, nadlehčuje. Žije se s ní líp. Což jsme poznali i my, dnešní církev. I my se scházíme kolem Božího slova, které k nám různě promlouvá a probleskuje ze stránek Bible. Většinou zde sice nemusíme zápasit o své místo a farář nemusí před davy utíkat někam na půdu – i my jsme ale snad poznali, že Boží slovo s námi něco dělá, že rozvazuje spletence v našich srdcích a že jeho světlo nadějně svítí i do našich nejtemnějších chmur.

A tak slyšme tato Boží slova, protože ne na těch našich lidských, vachrlatých a zraňujících, ale na těch pravdivých Božích slovech skutečně záleží.

II.

Krom toho mačkajícího se davu se dnes s Božím slovem setká ještě jedna skupinka – rybáři. Boží oslovení je zastihne po noční šichtě. Sedí zrovna na břehu a rozplétají sítě. Z jejich úst se kromě zívání ozývají i nadávky. Vůbec nic totiž nechytili.

„Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ To je zase slovo divné, absurdní. Vždyť se rybáři celou noc snažili, ale rybám se dnes očividně na pekáč nechce; a kdo by místo v noci lovil přes den, kdy nesnesitelně žhne slunce, a navíc na hlubině, když se hejna ryby pohybují hlavně na mělčině?

Přesto rybáři slyší a poslouchají. To zvláštní Boží slovo je zvedne ze země. Jejich vlastní vyčerpanost, frustrace i uvážlivý rozum jdou najednou stranou. „Namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“

Boží slovo v nás vytváří nové možnosti. Dává nám sílu do něčeho, co jsme už vzdali nebo co považujeme za nemožné. Kristovo slovo nás posiluje a inspiruje, „dává nám křídla“. Říká nám totiž, že nejsem sám, že je tu někdo druhý, že je tu Bůh. A já se o příslib Boží přítomnosti můžu opřít a znovu se rozběhnout, odrazit se od břehu a skočit do vody, klidně i tam, kde je pořádná hlubina. A pak se dějí zázraky, které nejdou moc dobře vysvětlit. Jako ta síť přeplněná rybami, až je není kam dávat. Jako úžas nad tím, že tam, kde byl nedostatek a vyčerpání, je najednou hojnost a nová síla.

III.

Církev tedy vzniká tam, kde lidé poslouchají toto zvláštní Boží slovo a nechávají se jím osvobozovat a povzbuzovat k činu. Na rybáři Petrovi pak vidíme další rozměr tohoto naslouchání – rozměr vnitřní. Petr skrze svou zkušenost s Ježíšem uslyšel sám sebe. Proto před Ježíšem dramaticky padá na zem a volá: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!" Petr pochopil, že v Ježíši potkal někoho zvláštního a v kontrastu s ním zahlédl sám sebe, a to zcela nahého, bez příkras. Ten pohled ho dráždí – proto Ježíši říká, aby odešel.

Snést pohled do vlastního nitra, to je obtížná věc, vyžadující pokoru a (alespoň symbolické) padnutí na zem. K Bohu pravdivému ale jiná cesta, než cesta pravdivosti k sobě samému nevede. A je to opravdu cesta, proces – což vidíme i na Petrovi, který o pár stránek dál žádnou pokoru neprojeví a poučuje Ježíše, svého mistra, o tom, co to znamená být mesiášem. Ježíš mu tehdy výrazně vynadal a řekl mu: „ustup, satane! Jdi za mě!“ A tak i my, jestliže nechceme být církví satanskou, církví hrající si na Boha, tvořenou pyšnými, sebestřednými lidmi, znovu a znovu podnikejme výlety do vlastního nitra, a to bez ohledu na to, jak pokořující někdy mohou být. Pýcha nám totiž zacpává uši a zabraňuje nám Boží slovo slyšet, jako se to i církvi mnohokrát v historii stalo.

IV.

A tak, milí přátelé v Kristu, dnes slyšíme o církvi, která vzniká, když poslouchá. Když slyší, jak ji Bůh svým slovem pravdivě a s nekonečným přijetím otevírá dveře do nebeského království, zažívá dotek svobody. Když slyší Boží výzvu „vyražte od břehu, jeďte opět na divoké moře, zkuste to ještě jednou“, tak se Božího slova chytá a odráží se od něj opět vstříc zázrakům. A když slyší nepravidelný tlukot svého vlastního srdce a s pokorou si přizná, že s ní není vše v pořádku, čistí si uši pro příští Boží oslovení.

Řeknu už jen poslední věc – církev je někdy i díky dnešnímu příběhu přirovnávána k lodi. Tento symbol máme nakreslený i na zdech naší modlitebny. Loď, která je v pohybu, kterou Boží slovo někam vede, která se nebojí opustit přístav, napnout plachty a plout. Takoví byli první Ježíšovi učedníci. Byli to lidé, kteří zaslechli Boží oslovení a nechali se jím proměnit.

Oslovil je totiž ne takový Bůh, který by je svým slovem trýznil nebo jim vyhrožoval. Ježíš si slyšení svých slov nevynucoval, nevydupával. Ježíš v tom příběh za svými prvními učedníky přichází s prázdnýma rukama a s prosbou. Žádá rybáře, aby mu pomohli a půjčili mu jednu ze svých loděk jako tu improvizovanou kazatelnu.

A stejný Bůh svým slovem oslovuje i nás. Bůh, který nás potřebuje. Bůh, který nás volá, abychom mu s něčím na světě pomohli a splnili své poslání. Slyšme proto jeho volání a staňme se občany jeho království, bez ohledu, jak chudí, tiší, smutní či hladoví jsme, a vydejme se na cestu. Amen.