Kázající: Jordan Tomeš
Text: Matouš 28,16-20
První čtení Matouš 4,1-11 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. 3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." 4 On však odpověděl: "Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'" 5 Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu 6 a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: 'Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen'!" 7 Ježíš mu pravil: "Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'" 8 Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu 9 a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět." 10 Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: 'Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.' 11 V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Druhé čtení Matouš 28,16-20 16 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. 17 Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18 Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."
Milé sestry a milí bratři,
slyšeli jsme poslední slova Matoušova evangelia. Ježíš svou závěrečnou řečí před svých odchodem vysílá učedníky do celého světa.
Jak na vás ta dnešní slova působí?
Někoho představa, že by měl jít ke všem národům získávat učedníky a nedej Bože při tom třeba klepat lidem na dveře spolehlivě vyděsí. Jiný oproti tomu s radostí zavýskne – „vždyť o tom křesťanství je, tak pojďme misionařit, bez toho je naše víra mrtvá!“ Ještě jiný si s hrůzou vzpomene na to, jaké to bylo, když ho někdo neodbytně ládoval svou vírou. A ještě jiný jen s povzdechem otevře encyklopedii a ukáže na kapitoly, popisující, jak necitlivě až násilně někdy bylo křesťanství zvěstováno, obzvlášť v zemích pod nadvládou evropských kolonialistů.
Jak na to dnešní „velké poslání“, jak se Ježíšovým slovům říká, asi reagovali jeho první posluchači, učedníci?
„Jedenáct apoštolů se odebralo do Galileje,“ četli jsme. Ta jedenáctka má svůj příběh, Jidáš Ježíše zradil a svou zradu neunesl, zabil se. Ale zradili ho vlastně všichni. Petr machroval a sliboval Pánu svou věrnost, jen aby se pak na nádvoří před veleknězovým palácem potupně schovával a zapíral. Ostatní učedníci nedošli ani tam, rozprchli se hned v Getsemane. Od té doby se podle Matoušova evangelia s Ježíšem neviděli. Když se Ježíš po svém vzkříšení ukáže několika ženám, řekne jim, aby se učedníci vydali do Galileje, že až tam se jim ukáže.
A tak učedníci jdou. Jdou z Jeruzaléma zpátky domů, proti proudu událostí. Právě v zapadlém Galileji to všechno začalo. Učedníci cestou míjí známá místa. Tady Ježíš postavil na nohy ochrnutého, tady na kopci nám kázal svá blahoslavenství, tady se hádal s farizeji a tady jsme se z těch chlebů a ryb dobře najedli.
Ta cesta domů má svůj smysl. Domov, to je místo či prostor či čas, který mě hodně určil, který mi hodně dal. Od něj se odrážím a jdu dál. Právě v tom jejich „doma“ se Ježíš s učedníky potkává a svěřuje jim poslání. Učedníci potřebovali dojít až zpátky domů, až sami k sobě, aby se potkali se vzkříšeným Kristem.
Tou cestou si taky obnovili vzpomínky na to, jak to Ježíš vlastně dělal. Jak bezprostředně se s lidmi setkával. A s jakými lidmi vlastně: hlavně s těmi neskladnými, odmítnutými, zahnanými do kouta. K těm měl Ježíš vždycky nejblíž. Vlastně i učedníci mezi ně patří. Rybáři, celníci. Žádná smetánka společnosti. Normální lidi – jako my.
A tak nás nemusí překvapit, když tito normální lidi na setkání se Vzkříšeným nereagují s bezvýhradným nadšením. „Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.“ Takové je jádro Ježíšových učedníků, takový je začátek církve. Žádná smetánka víry, žádné triumfální duchovní vzepětí. Ne – někteří pochybovali. A pochybují dodnes. Taková je naše víra. Někdy pevnější, jindy křehčí. A je to v pořádku, dynamika k víře patří. Bez toho hledání a žízně, jak o ní před týdnem mluvil Kája Pacovský, by to nebyla víra, ale slepý fanatismus, nebyl by to vztah, ale samota mé vlastní nezpochybnitelné jistoty.
Než Ježíš svým pochybujícím učedníkům dá své poslání, řekne: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ To je trochu zvláštní. Jak může ten velikonočně zbitý, ukřižovaný, pohřbený a bezmocný Ježíš mluvit o moci? A když pak zazní to velké poslání, „jděte do celého světa s evangeliem“, jak tato moc pomůže těm otrhaným a dost možná negramotným rybářům z horní dolní Galileje splnit tak obrovské poslání? Není to vlastně absurdní situace – ten, kdo vše ztratil, povolává jedenáct pochybujících a zrazujících učedníků k úkolu, který dramaticky přesahuje byť i jejich představivost?
Ježíšova moc je zvláštní. Není to ta moc a sláva jako z ďáblova pokušení, kdy ďábel právě taky na vysoké hoře Ježíši nabízí všechna království světa za to, že se mu pokloní. Není to ani moc kouzelného proutku, která by všechno instantně vyřešila. Ježíšova moc je moc obětavé, dávající se lásky. Moc opravdového, autentického vztahu. Moc vlastního příkladu. Taková moc zasáhne a osloví i ty nejposlednější, rozmluví i ty nejtišší a rozhýbe i ty nejstrnulejší. Je to moc, jejíž důsledky si učedníci připomněli cestou domů, když vzpomínali na Ježíšovo působení. Moc Ježíšovy upřímné vydanosti druhým. Moc, která láme i brány pekel, jak vyznáváme v apoštolském vyznání víry.
Dnes tedy mluvíme o církvi misijní, církvi, která má „jít ke všem národům a získávat učedníky, křtít je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učit je, aby zachovávali všecko, co Ježíš přikázal.“ Jedním dechem ale musíme říct, že to zvěstování, misie, evangelizace není něčím zvláštním, něčím navíc; něčím, co by bylo určené jen pro ty, kdo to s Bohem myslí nějak speciálně vážně nebo pro ty, kdo mají příliš času nazbyt. Je vlastně trochu škoda, že jsme ta slova „misie“ a „evangelizace“ vymysleli. V našem myšlení jsme tyto činnosti oddělili, přiřadili k nim konkrétní náplň, techniky, poradní odbor na ústředí naší církve. Takhle to ale Ježíš nemyslel. To naše šíření evangelia se totiž má uskutečňovat právě v jeho moci. V moci toho, který nijak zvlášť nepřemlouval, ale nabízel. V moci toho, který – snad až na ten incident s kupci v chrámu – nikoho nemlátil Biblí po hlavě. V moci toho, který si jednoduše byl plně vědom sebe samého, žil s lidmi autenticky a svými skutky a činy jim přirozeně ukazoval na to nejlepší, co znal: na milosrdného Boha.
K tomu stejnému vede i Ježíšův pokyn, abychom křtili ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Ježíš zde poukazuje na tajemství Boží Trojice, kterému plně neporozumíme, avšak z pohledu víry smíme tušit, že v zákulisí celého stvoření se odehrává veliký nekončící láskyplný tanec těchto tří osob. Že Bůh samotný je „tvořen“ věčným koloběhem stále se vzájemně dávající lásky mezi Otcem, Synem a Duchem. Bůh není samotář, Bůh je vztah. Vztah, který překypuje dokonalou, neohraničenou, celostnou láskou, až ji nechtěl mít jen sám pro sebe, a tak stvořil celý svět, aby tuto svou lásku mohl sdílet s dalšími. A právě v toto trojí Boží jméno křtíme. Na znamení, že tomuto tančícímu Bohu, tomuto Bohu opravdové lásky, patříme.
A tak, když čteme dnešní „velké poslání“, myslím si, že jsme v prvé řadě voláni k tomu stejnému, co vidíme u Ježíše a tušíme u svaté Trojice. Jsme voláni k životu autentickému. K životu, ve kterém bychom se snažili dojít domů, k sobě a tím i k Bohu, aby to, v co věříme, odpovídalo tomu, co žijeme. Čtyřikrát v těch několika verších zazní slovo „veškerý“ nebo „všecko“ – a tak i my jsme voláni k životu propojenému, celistvému, ve kterém by všecko, co máme a kým jsme, šlo číst jako přirozené svědectví o milosrdenství a lásce. Taková církev, církev pravdivá, může evangeliem oslovit klidně i celý svět. Svět, který bolestivě potřebuje, aby zde takoví lidé, lidé proměnění, otevření a ryzí, byli.
Dá se to říct ještě jinak. V již zmíněném apoštolském vyznání víry vyznáváme: „věřím ve svatou církev obecnou“. To, že zde církev nazýváme svatou, neznamená, že má církev kolem sebe nějaký ochranný štít proti všemu nepořádku, proti špatnostem a pokleskům. Je zde přítomno napětí. Na jednu stranu je církev svatá do té míry, do které se do toho Božího tance nechává vtáhnout a jde do světa, plní svou roli nositelky evangelia. Na druhou stranu je církev svatá ne svou činností, ale Boží vůlí. „Hle, já jsem s vámi až do skonání věků“, zní poslední Ježíšovy slova. Jsem s vámi – s vámi učedníky a učednicemi, pochybujícími, zrazujícími. Jsem s vámi a zvu vás na cestu – na cestu domů a na cestu do světa. Amen.