Kázající: Jordan Tomeš
Text: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům
První čtení Matouš 18,23-35
23 "S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. 24 Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. 25 Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. 26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!' 27 Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. 28 Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: 'Zaplať mi, co jsi dlužen!' 29 Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!' 30 On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. 32 Tu ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?' 34 A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. - 35 Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru."
Druhé čtení: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Milé sestry, milí bratři,
dnešní prosba má háček. Modlit se „odpusť nám naše viny“ by bylo docela jednoduché, šlo by o klasické vyznání vin. Ale modlit se „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, v tom je zádrhel. Prosba o Boží odpuštění jako by měla podmínku – mé odpuštění druhým lidem. Jako bychom se modlili: „Bože, tak jako já odpouštím druhým, tak odpusť i ty mě.“
Jestli tomu tak opravdu je, tak si nalejme čistého vína, přátelé – komu z nás by pak Bůh skutečně odpustil?
Ve svém kázání na hoře to Ježíš navíc říká ještě ostřeji: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“
Nevím jak vám, ale mě je z toho trochu úzko. Dá se to Boží dokonalé, spásné a nejvíc milosrdné odpuštění podmiňovat mým vlastním, lidským, nedokonalým a – upřímně – ne vždy zcela upřímným odpuštěním? Vždyť ta dvě odpuštění, mé a Boží, se nedají srovnat. A dá se vůbec odpuštění takhle vynutit, postavit nás ke zdi s jedinou možností, co udělat? Nestane se z toho potom jenom hra, nebude takové odpuštění jen zdánlivé či násilné?
„Jak mám odpustit?“, ptají se mě občas lidé, když zjistí, že jsem farář a doufají, že na to mám nějaký tajný osvědčený recept. Popravdě – nemám. Zato mám, snad stejně, jako vy, stejné palčivé otázky: jak se dá zbavit toho svírajícího pocitu křivdy, jak vdechnout nový život bolavému vztahu, jak pustit své ego a posunout se dál, ačkoliv bolestně vnímám, že ten druhý mi ještě něco dluží, že bych od něj chtěl slyšet omluvu?
Předchozí prosba – chléb náš vezdejší, dej nám dnes – mířila na naše pozemské fyzické potřeby. Ta dnešní míří na naše pozemské vztahové potřeby. Jestliže z hladu nám kručí v břiše, z neodpuštění nám křičí duše, dovolává se nápravy, chce napřímit vztah či vlastní důstojnost. Anebo taky někdy ne. Někdy si neodpuštění užíváme, mazlíme se s naší křivdou a doufáme, že ten druhý trpí víc než my. Výsledek je každopádně stejný: zabředli jsme v močálu zášti, špatných vzpomínek, traumat a vzájemných kopanců. Frontová linie uvízla mezi dvěma zákopy.
Milí přátelé, myslím si, že právě proto je Ježíš tak nekompromisní – na odpuštění totiž nesmírně záleží. Ježíš v nás nechce svými slovy vzbudit strach a chorobnou potřebu zpovídat se stále dokola z našich chyb, nechce nás ponořit do tragické zbožnosti, která by se neuroticky štítila všeho, co byť jen trochu zavání hříchem. Ne; my přece známe evangelium – Boží láska k nám a Boží odpuštění nezáleží na nás, ale na Bohu. Ježíš svými slovy proto nestaví podmínky spasení. Ježíš nás zná a ví, že i ty naše nejlepší pokusy odpustit jsou právě jen pokusy. Jsou to snahy lidské, kostrbaté, nedokonalé. Naším odpuštěním proto nemůžeme podmiňovat Boží lásku, to by si ji nezasloužil nikdo.
Svými ostrými větami nás ale Ježíš burcuje ke změně. Zve nás, abychom si alespoň zkusili představit, jaké by to bylo, kdybych tomu jednomu člověku – tomu člověku, na kterého jistě každý z nás už několik minut myslí – odpustil, podal zase ruku, napsal dopis, usmál se na něj. Smíření je cestou k novému lidství, k nápravě mnohého zla, ke zlepšení života mnohých utrápených lidí. Ježíš nás proto volá, abychom si tento vstřícný krok ke druhým nedrželi u sebe, abychom nepolykali klíč vzájemného vězení, postaveného z nedorozumění, z neznalosti, ze strachu, ale abychom odpouštěli. Nebo k odpuštění alespoň mířili.
Stejně tak k němu od začátku míří Bůh v Bibli – zatímco člověk se tam zaplétá do hříchu, jeho počínaní kupí nevraživost a závist, Hospodin se množící zlo snaží zastavit. Proto Židům dal i to dnes nechvalně známé přikázání „Oko za oko, zub za zub“. Zatímco ostatní národy své spory řešily naprostým vyhrocením bez ohledu na množství prolité krve, Židé se měli řídit pravidlem – oko za oko, ale víc ne, to stačí. Ježíšovo novozákonní poselství lásky jde samozřejmě mnohem dál – ta slova o nastavení tváře či o lásce k nepřátelům známe. Ježíš odmítá nenávist, odmítá vypovědět druhým lidem jejich lidství, zbavit je konkrétní tváře, jména. Ke stejné strategii osobní lásky, jakkoli někdy nedokonalé, zve i nás.
„To je všechno hezké, pane faráři. Ale řekněte mi, jak to mám dělat? K čemu mi ta hezká slova o lásce jsou, když pak, když přijde na věc, na lásku zapomenu a mnohem bližší a skutečnější je pro mě zatrpklost, nepříčetnost, či i touha pomstít se?“
O odpuštění Ježíš vypráví v podobenství, které jsme slyšeli v prvním čtení. V něm je jednomu zaměstnanci firmy odpuštěna pohádková suma – v přepočtu miliardy miliard. Je to suma tak velká, že si ji neumíme představit, její nesmírnost uniká našemu chápání. Služebník pak jde a svému kolegovi neodpustí 100 denárů – což je částka mnohem nižší, ale přesto značná, je to asi sto tisíc korun. Tato menší suma je velice představitelná, známe ji, víme, že by bylo obecně možné si ji našetřit a splatit.
A v tom tkví pointa podobenství, a nakonec snad i ta rada. Ty naše mezilidské křivdy a dluhy, naše kopance a šrámy, ty dobře známe. Jsou nám blízké, představitelné. Jsme schopni je velice přesně „vyčíslit“ a trvat na jejich splacení do posledního haléře. Oproti tomu to, co dlužíme Bohu, je tak astronomicky velké, že nám to uniká, nechápeme to, zapomínáme na to, vyčíslit a pochopit Boží lásku a Boží odpuštění pořádně nejde. To jsou ty tisíce hřiven.
Podobenství nás zve k tomu, abychom Boží milosrdnou lásku nevnímali abstraktně, abychom nad její nesmírností nemávli rukou. Ono to totiž jde – zkoušet Boží lásku prožít, hledat; myslet na to, co Bohu dlužíme a co jsme dostali nezaslouženě. Třeba dar svého života. Životy svých bližních. Naše talenty. Touhu po věčnosti, která je do mě vložena. Kristova oběť. Můžu také myslet na své promarněné příležitosti, na svou lenost a bojácnost pouštět se do velkých věcí, na šrámy, které jsem zanechal na druhých a na stvoření. Je toho spoustu, co dlužíme, miliardy miliard, nikdy se toho nedopočítám.
Milí přátelé, každý z nás je obrovským dlužníkem. Každý z nás je příjemcem Božího kapitálu. Když se na sebe takto podíváme, přirozeně nás to vede k myšlence: kdo jsem já, abych si toto bohatství života, štědrost milosti, tento zázrak bytí, nechal pro sebe? Kdo jsem já, abych se jako dlužník největší, který zasluhoval trest, ale bylo mu odpuštěno, nepokusil stejně tak odpustit to, co zůstává viset mezi námi?
Odpuštění Boží, odpuštění lidské – nakonec zbývá říct poslední věc. Existuje také odpuštění k sobě. To je možná ten úplně první krok. Odpustit si sám sobě – třeba to, že mé odpuštění k druhým nikdy na tomto světě nebude dokonalé. Boží touha po nápravě světa a pokojných vztazích neznamená, že se kvůli tomu mám vařit ve vlastních výčitkách z toho, že jsem druhému člověku nastavil zdravou hranici. Odpustit druhému nutně neznamená muset s ním mít vřelý vztah.
Milí přátelé v Kristu, dnešní prosba není lehká. Na naší cestě Otčenášem jsme u nejtěžšího kroku. Díky Bohu za to, že to jeho odpuštění, odpuštění finální, plné, uzdravující, má ve svých rukou on sám. Má ho v rukou probodených, přibitých na kříž, který je nám zárukou a dobrou nadějí, že celému světu, bez ohledu na mě, je a bude odpuštěno. Amen.