Kázající: Jordan Tomeš
První čtení Iz 55,1-3
Druhé čtení Mt 14,13-21
13 Když to Ježíš uslyšel, (že byl Jan Křtitel popraven) odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. 14 Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. 15 Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať jdou do vesnic kopit si jídlo." 16 Ale Ježíš jim řekl: "Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst!" 17 Oni odpověděli: "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby." 18 On však řekl: "Přineste je sem!" 19 Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. 20 I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. 21 A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Pusté místo. Tam Ježíš odchází. Právě se dozvěděl, že Jan Křtitel byl popraven. Jan Křtitel – to byl taky prorok jako Ježíš, taky tak trochu podivín, taky chodil po zemi a vyprávěl lidem o Božím království. Ale teď mezi Ježíšem a Janem Herodův kat rychlým pohybem svého meče nakreslil tlustou čáru, Jan je mrtvý a Ježíš je živý. Hořký konec jednoho proroka ale vrhá stín i na toho druhého. Jednoho popravili; tak jak asi skončí ten druhý?
Proto to pusté místo. Ježíš to potřebuje zpracovat, „dát se do kupy“, načerpat novou sílu. Možná je to trochu paradoxní. Načerpat na pustém místě. Na místě, kde není život, hledat život nový. Na místě, které je prázdné, hledat naplnění.
Ale možná, že o tom to je. Pustina je prázdná. Přinášíme si do ní jen sami sebe. A to stačí. Právě ta nepřítomnost všedních hluků a ruchů nabízí živnou půdu pro něco, co by jinde nevyrostlo. Ticho dává prostor, aby se v našem nitru nerušeně rozezněla hudba našeho vlastního „já“. Naše myšlenky, vzpomínky, pocity, sny – to vše je zde barveno jasnějšími konturami. A z naší niterné samomluvy se zde také snadněji stává rozhovor a my zjišťujeme, že ani na tom osamělém místě nejsme tak úplně sami.
Ježíšovi jeho samota ale moc dlouho nevydrží – už za chvíli se k němu blíží zástupy z okolních vesnic. I tito lidé chtějí načerpat a nasytit – a Ježíš je pro ně zdrojem. Přicházejí s očekáváním a Ježíš jejich očekávání naplňuje. Pohlíží na ně s lítostí, jak jsme četli – a tak s nimi začne mluvit, učí je, uzdravuje.
Ten příběh ale známe, objevuje se zádrhel: zanedlouho se setmí a lidé si najednou uvědomí, že nemají, co by snědli. „Tady nic není, Mistře! Pošli lidi pryč, ať si jdou večeři sehnat sami!“ To jsou učedníci. Vidí, že nastalá problematická situace má jednoduché řešení: problému se zbavit, poslat ho dál, ať se vyřeší sám. Ježíšova odpověď jim ale jejich plány zkříží: „Ne, oni nemusejí jít nikam pryč; vždyť přece vy jim dáte jíst!“
„My jim dáme jíst?“ Učedníci si nejsou jistí, že Ježíše dobře slyšeli. „My jim dáme jíst? Vždyť sami nemáme, co bychom si dali! Jen se podívej, kolik je tady lidí – a jediné, co my máme, je těchdle pár ubohých chlebových placek a dvě ryby!“
Učedníci na Ježíše mohli být právem trochu naštvaní. Nebyli zvyklí na to, že po nich najednou někdo chce něco zcela nemožného. Nebyli zvyklí na ty obrovské happeningy, které kolem Ježíše spontánně vznikaly.
Učedníci byli většinou původně rybáři. Už když byste se k nim přiblížili, pocítili byste, jak moc je jejich oděv nasáklý pachem ryb. Když by vám ukázali své dlaně, uviděli byste četné mozole od tahání sítí. A při pohledu do jejich očí by se váš pohled zastavil na tlustých váčcích, které jim zpod očí visely – rybařit se totiž chodilo hlavně v noci.
Učedníci byli běžní, každodenní lidé, zvyklí na malé, každodenní věci. Když byste je potkali, nečekali byste, že budou mít víc než právě jen těch pět chlebů a dvě ryby. Nevypadali by jako lidé, kteří disponují nějakými speciálními schopnostmi nebo jako někdo, kdo má kontakty na klíčové lidi. Byli to běžní lidé, lidé s pěti chleby a dvěma rybami.
A přece si je Ježíš vybral. Vybral si je k tomu dnešnímu úkolu nasytit davy, ale vybral si je už dříve, aby právě v jejich doprovodu chodil po zemi a učil lidi o Božím království. Vybral si právě tyto běžné, tuctové, nevýrazné – úplně stejně, jako to Pán Bůh v Bibli dělá odjakživa. Ty nedůležité, nedomrlé a průměrné; ty, kteří jako by neměli co nabídnout, ty si Bůh rád vybírá, s nimi rád pracuje, na nich rád ukazuje, že každý člověk má co dát, že každý člověk má obrovskou hodnotu. Vždyť Abraham byl nejprve bezdětný stařec. Mojžíš, o kterém si dnes děti vypráví na nedělce, se stal vrahem, protože nedokázal zkrotit svůj hněv, který si vylil na jednom Egypťanovi. Gedeon se bál a schovával. Noemi byla vdova, které nikdo nezbyl. David byl příliš mladý, a tak jen pásl ovce, zatímco jeho bratři šli do války. Ester byla sirota, která se narodila v cizí zemi. Josef s Marií byli mladí snoubenci, kteří vypadali, že spolu nedopatřením otěhotněli už před svatbou.
To všechno byli lidé s pěti chleby a dvěma rybami.
A těch pět chlebů a dvě ryby, to opravdu nevypadá jako moc. Možná by bylo lepší je raději ani z brašny nevytahovat, nechat je skryté, aby se nám ostatní nesmáli, že zrovna tímto jídlem chceme nasytit davy kolem nás. Anebo si je potají sníme sami – vždyť stejně nemá smysl, abychom se o tak skromný pokrm sdíleli s lidmi kolem nás, a tak se najím aspoň já sám, aspoň někdo nebude mít hlad.
Učedníci tohle ale neudělali. Oni to své skromné jídlo předložili před Ježíše. Neměli toho moc, co ale měli, byla odvaha a ochota se před Ježíše postavit takoví, jací byli, s tím, co měli – či spíš s tím, co neměli. Učedníci před Ježíše nepředložili svůj dostatek, svou jistotu, svou sílu. Přinesli mu svůj nedostatek, svou nejistotu, svou slabost. Jenom těch pět chlebů a dvě ryby. To při pohledu na ty davy opravdu bylo opravdu malinko. Ale stačilo to. Dál už si s tím Ježíš nějak poradí, dál už se učedníci starat nemusí.
Ježíš za nabídnuté jídlo děkuje, láme a rozdává. Připomíná to Večeři Páně, kterou dnes také budeme slavit. Už nejde o běžné setkání – Ježíš v kontaktu s davem nyní tvoří posvátný prostor. A z té upřímně nabídnuté nedostatečnosti Ježíš svou mocí vytváří dostatek pro všechny, nikdo odcházet nemusí, všichni se nají dosyta. A ještě dvanáct košů drobků zbylo.
Jak málo stačilo, aby byli všichni nasyceni. Učedníci dali Ježíši to, co vypadalo jako naprostá bezmoc, a on touto bezmocí nasytil všechny přítomné.
Když se zadíváme do davu, ve kterém my sami žijeme své životy, může nás také snadno přepadnout pocit bezmoci a nedostatečnosti. Co já ve světě zmůžu se svými pěti chleby a dvěma rybami? Třeba tváří v tvář ruské agresi, jak jsme o tom mluvili před týdnem; nebo tváří v tvář společenské nespravedlnosti; tváří v tvář zavřeným dveřím rozbitých vztahů; tváří v tvář nemoci a tváří v tvář sám sobě. Jak já můžu zvládnout všechny své krize, a taky krize svých bližních? Jak já můžu přispívat k tomu, aby se rozhojňovala láska a radost? Jak mám já dávat, když si někdy připadám, že stejně nemám, co bych nabídl? Sám mám prázdné ruce, zkoušel jsem to a nejde to, nestačím na to.
Ten dnešní příběh se odehrává na opuštěném, pustém místě. A přesně tak si někdy připadáme my sami. Pustí a prázdní.
Na první stránce Bible čteme, že na počátku byla celá země pustá a prázdná. Pak ale Bůh promlouvá a začíná tvořit. Naplňuje prázdnotu obsahem – barvami, životem, pohybem, vztahem. A i my jsme Božím dílem. I v nás něco pulzuje, i v nás se něco děje, ani my nejsme prázdní, ani my nejsme sami. I my jsme tvůrci dle obrazu svého Stvořitele. Možná jsme tvůrci malí, všední, tvůrci s pěti chleby a dvěma rybami. To ale stačí. Z Božího pohledu je to nesmírný kapitál plný nepředstavitelných možností. Kapitál, kterého by byla škoda, kdyby zůstal schovaný v brašně nebo kdybychom si ho sami snědli.
A tak, když s tím, co máme, vyjdeme vstříc Bohu a lidem, budeme zaskočeni, kolik lidí pomůžeme nasytit a kolik plných košů s drobky po nás ještě zbyde. Amen.