Kázající: Jordan Tomeš
Text: Genesis 12,7-20
První čtení Mt 7,24-27
Druhé čtení Gn 12,7-20: 7 I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8 Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9 Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu. 10 I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. 11 Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. 12 Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou. 13 Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu." 14 Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. 15 Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna 16 a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. 17 Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. 18 Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? 19 Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!" 20 A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.
Milé sestry, milí bratři,
kdo byl před týdnem v kostele, slyšel příběh o povolání Abrama. Já v kostele nebyl, ale tuším, že to mohlo být o tom, jak se Abram, praotec židovského národa, nechal jako úplně první Hospodinem oslovit a navzdory svým stařeckým šedinám se vydal na cestu – a tím se stal praotcem pro každého, kdo Bohu důvěřuje, kdo si do kroku zpívá tu známou písničku „někdo mě vede za ruku, proto se nemusím bát“.
Abram šel a věřil. Obojí chce odvahu. Jít, klást nohu před nohu – to znamená, že chvilinku mám těžiště mimo sebe, spoléhám, že zase došlápnu na pevnou půdu. V tom je chůze a víra stejná – kladu své těžiště mimo sebe, někam, kde to nemám plně pod kontrolou. Ale právě to mi umožňuje se posouvat a dojít třeba až někam hodně daleko.
Třeba jako ten Abram. Tomu to šlape hodně dobře – dostal totiž do vínku zaslíbení, které si ale může přivlastnit každý, kdo kráčí po cestě víry: „požehnám ti a ty se staneš požehnáním pro všechny čeledi země“. Takové zaslíbení člověka drží, dává mu na ten dlouhý čundr sílu. Neboj se, poutníku, Bůh je s tebou, žehná tvé cestě – a to nejen kvůli tobě samému, ale i kvůli lidem okolo, kterým ty díky svému putování, třeba i nevědomky, přinášíš něco dobrého, Božího. „Těch tvých požehnaných potomků bude jako hvězd na nebi, vůbec nepůjdou spočítat,“ řekne o pár kapitol později Hospodin Abramovi. „Bůh si tě používá, dělá skrze tebe ve světě své věci, tak se neboj a jdi!“
Abram jde a postaví Hospodinu pár oltářů, pár pomníčků u cesty – jenomže pak místo velkého požehnání přijde kolaps. V tom dnešním příběhu to začalo – tak, jako někdy i u nás – změnou situace, která tu naši chůzi rozviklá a my pak ztratíme balanc. „I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta.“
Jen co Abram přijde tam, kam má, už z té své zaslíbené země kvůli hladu utíká – a doslova sestupuje, je na šikmé ploše, padá. A dopadá až do Egypta, který je v Bibli typickou šifrou pro všechna místa, která nejsou dobrá k životu. Pro místa otroctví, hříchu, bezpráví a vládců, kteří si myslí, že jsou jako Bůh. Abram tak jde z bláta do louže – místo hladu bude v ohrožení Egypta, moci, která je nevybíravá a zlá. Jak jsme četli, jakmile Egypťané spatří Abramovu krásnou ženu Sáru, bez rozpaků ji zabaví a zařadí do širokého katalogu faraonova harému.
Můj oblíbený starozákonník Walter Brueggemann této egyptské moci (a taky moci dalších biblických zemí či vládců s negativní rolí) říká „empire“, „impérium“. Lepší a výmluvnější český termín by pro souvislost s druhou světovou válkou mohl být „říše“. Taková říše je na jednu stranu – jako v dnešním příběhu – místem dostatku. Delta Nilu poskytuje takovou hojnost, že se k ní budou Abramovi pravnuci, synové Jákobovi, ještě vracet. Jenomže tím jsme s výhodami u konce. Tam, kde vládne říše – Egyptská, nacistická či jiná – tam je totiž člověk drcen a pošlapán, nebere se na něj ohled, o důstojnosti a svobodě jednotlivce ani nemůže být řeč. Abramova slova před vstupem do Egypta to ilustrují nejlépe. Říká své ženě: „Sáro, ty jsi krásná! Můžu na tobě oči nechat. Jenomže své oči na tobě určitě nechají i Egypťané, a ty víš, jak to tam chodí. Manželka-nemanželka, tam se na naše práva a zvyklosti nehraje. Jakmile tě uvidí, zabijí mě, aby tě měli jenom pro sebe.“
Ne nadarmo dal později Hospodin Izraelcům svůj Zákon, a to právě hned poté, co Izraelci nechali říši Egypta za sebou. Ta jejich nová, zaslíbená země totiž měla fungovat opačně. Host v ní měl být chráněn a vážen, sedmý den měli všichni – včetně otroků – odpočívat, spravedlnost byla vymáhána hned v branách města a manželky, ty se tam (většinou) nekradly, naopak, mělo o ně být postaráno i v situaci ovdovění. Až nám ty Staré zákony a nařízení někdy připadají úsměvné, kolik kapitol v Bibli vlastně zabírají a proč je i pisatelé žalmů opěvují tak bohatým láskyplným jazykem. Skrze dnešní příběh ale trochu víc chápeme, proč byl Mojžíšův Zákon tak zásadní. Byl jako značka na hranici: pozor, tady už není říše, tady moc Egypta končí, tady to s náma nejde z kopce – tady naopak míříme někam výš, tady se chceme mít všichni dobře, tady chceme utvářet bezpečný prostor pro každého.
Jenomže, kéž by se ten Egypt dal od té země zaslíbené tak snadno oddělit, ohraničit. Ta hranice mezi říšskou vládou a vládou Hospodinovou prochází každým z nás. A Abram to poznal na vlastní kůži a tu svou hranici si neuhájil, neustál tu blbou a hladovou změnu podmínek. Spadl. Řekl Sáře: „Říkej, že jsi moje sestra, aby se mi kvůli tvé kráse dobře dařilo a já zůstal naživu.“
Někteří komentátoři tu jeho vychytralost chválí – nakonec se mu přeci finančně vyplatila, vždyť se celá rodina z toho výletu do Egypta vrací zpátky s novým stádem velbloudů, oslů, skotu a otroků. Jenže ta dlouhá karavana, co se pak pouštní stezkou vine zpátky do Izraele, je podle mě jen pozlátko, lákadlo. Bohatství a peníze – to jsou od nepaměti klasické zbraně všech říší. I ti z otroctví vysvobození Izraelci se pak budou za touto hojností chtít vrátit zpátky, vyměnit svou svobodu za tuto zajištěnost, vyměnit ten nejistý krok víry za plný žaludek a okovy na rukou. Bohatství a vnější jistota je jen lakem; to, na čem záleží víc, tolik vidět nejde. A nejde to vidět ani v tom příběhu, který to důležité jakoby naschvál vypouští. Jak se třeba Sára na Abrama dívala, když ji Egypťané odváděli do faraonova harému? A jak se na něj dívala, když mu ji pak vraceli zpátky? Nebo o čem si spolu vlastně povídali celou tou dlouhou cestou zpátky domů? A jak se vůbec Abram, praotec víry, cítil? Já si představuji, že na konci příběhu, když mu vynadá sám faraon a řekne mu „Jak ses to ke mně zachoval, proč jsi mi lhal?“, tak že se stydí. Ironicky je to totiž právě faraon, vládce egyptské říše, kdo mu v tu chvíli připomíná ta dobrá a potřebná nařízení zákona – zákona, který sice zatím ještě není napsán na dvou kamenných deskách Desatera, ale který Abram stejně už, jako každý z nás, cítí ve svém srdci a v hlase svědomí.
Nechme ale moralizování – to si stejně musíme každý doplnit sám, kde si držíme naše hranice, kde ztrácíme sami sebe, kde nás Egypt láká nebo kde nám bere svobodu. Je ale krásné a dobré, že se ten příběh o Abramovi vůbec traduje – jen, co došel do zaslíbené země, tak hned ztratil balanc. My ty naše pády a šikmé plochy totiž spíš zakrýváme, zamumláváme. Ale tím vlastně těm Egyptským říším v nás a kolem nás pomáháme. To je totiž taky jedna jejich zbraň: že ty říše jsou často většinové, majoritní. Jejich vzorce se opakují všude kolem, nebo se alespoň snaží tuto iluzi vytvořit – abychom se jim nepostavili, abychom je nepojmenovali, abychom se cítili v menšině, sami. Jako Abram v Egyptě, kde se prostě nějak žije, lidé jsou na to zvyklí, to, co se mocným líbí, si prostě vezmou a nikdo na to nic neřekne. A tak i ten praotec Abram pak jen mlčí, možná mu stačí to nabyté bohatství – to, že ztratil Sáru, v tom příběhu vůbec neřeší, žádné kroky záchrany nepodniká.
Kdo ví, jak dlouho by Sára dělala společnost faraonovi, kdyby nezasáhl Hospodin – a to doslova, kdyby Hospodin nezasáhl faraóna a jeho dům velikými ranami. Jako deus ex machina, Boží vysvobození ze situace, která už by jinak nikam nevedla. Jako při velkém exodu, kdy těch ran bylo deset. Jen tentokrát je to sám faraon, kdo Boží lid spěšně posílá pryč: „Tady máš svou ženu, vezmi a jdi! A ty stáda si klidně nech.“
A Abram jde. Už zase šlape. Anebo se možná veze na jednom ze svých nových velbloudů. Abram na tom výletě do Egypta skutečně vydělal. Jeho bohatství je ale neviditelné. Spočívá v nové důvěře – že ty různé změny situace, hladomory, blbé nálady, že to hned neznamená, že by mi Bůh přestal žehnat. A že se pak taky hned nemusím podvolit moci různých říší a nadvlád, začít při prvních problémech hned tiše spolupracovat s režimem. Bůh je nějak se mnou – i když je to někdy nahoru a dolů, cest je hodně a já nevím, kterou se dát, anebo když se zdá, že cesty naopak končí, že už nemám na výběr. Hospodin vždy otevírá cesty nové – a já jsem zván, abych se po nich vydal. Amen.