8. 1. 2023 Jordan Tomeš - O moci bezmocných

8. ledna 2023

Kázající: Jordan Tomeš

Text: Matouš 2,1-12

První čtení Izajáš 60,1-6

Druhé čtení Matouš 2:1 Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 2 "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." 3 Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; 4 svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. 5 Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: 6 'A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.'" 7 Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: 8 "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit." 9 Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. 10 Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. 11 Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. 12 Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

Milé sestry a bratři,

Předevčírem byli tři králové. Jejich příběh dobře známe – zároveň je ale v našich představách trochu zahalen hávem vánoční idyly s podkresem ještě doznívajících koled. Jeho původní znění a význam nám tak může unikat. Nemám teď na mysli ty známé skutečnosti – že v biblickém příběhu nejde o krále, ale spíše o učence či hvězdáře, označené řeckým slovem „magai“, doslova mágové; a taky, že dost možná vůbec nebyli tři, což je počet odvozený z počtu jejich darů, ale že jich klidně mohly být dva tucty. Myslím teď hlavně to, že v tom příběhu je to idylické a pokojné smícháno s tím, co je hodně drsné a znepokojující. Ano, narodil se Spasitel, ale narodil se do světa, který spásu opravdu potřebuje. Do světa intrik, smrtonosných pastí a bojů o moc. Naděje Božího díla se hned od plenek setkává s pozemskou realitou.

Příběh nejprve začíná až nezvykle povzbudivě. Cizokrajní mudrci se dívají do nebe, na kterém znají každé souhvězdí a planetu – a jednoho dne si všimnou, že jedna hvězda tam svítí navíc. Neměla by tam být, ale je tam. Mudrce, kteří zasvětili život studiu přírodních zákonitostí a pravidel, tato zvláštnost zvedne ze židle – rozpoznají v ní znamení od samého Boha, či od bohů, podle toho, odkud pocházeli. Začátek příběhu je tak až provokativně krásný: a reformovaná teologie, která staví na jedinečnosti Božího zjevení skrze Písmo, zde trochu dostává na frak. Nejen, že se zde Bůh zjevil ne svým slovem, ale skrze přírodu; on se navíc zjevil navíc lidem, kteří o Hospodinu, Bohu Izraele, nejspíš neměli ani ponětí. Jinými slovy: Bůh zde mluví jazykem lidí, zjevuje se skrze to, čemu tito lidé rozumí a čím se zabývají. Bůh chce být srozumitelný. Bůh mluví i mým jazykem – ať už jsem kdokoliv.

Mudrcové Boží znamení čtou jako zprávu o narozeném židovském králi. Přirozeně se tak vydávají do Jeruzaléma, hlavního města Židů. Tam je však na žádné velkolepé vítání občánků nečeká. Tady se žádný král nenarodil, tady vládne Herodes, podle historiků paranoidní a cynický tyran, který o žádnou konkurenci na trůně rozhodně nestojí. Šuškanda ale pracuje, a tak se povídačka o narození nové modré krve dostane až do královského paláce. Herodes je zaskočený a bojí se o svou pozici – nejspíš také nemá zcela čisté svědomí, však se na trůn dostal všelijak. Zavolá si proto své rádce, své mudrce a teology, kteří mu mezi biblickými proroky nalistují Micheášova slova o Betlému. A Herodes najednou vyskočí jako čert z krabičky.

Je to zvláštní paradox. Velekněží a zákoníci, ti – řečeno evangelickým jazykem – synodní senioři a kurátoři své doby, vůbec nejsou rozrušeni. Boží znamení s nimi nic nedělá. Suše Herodovi sdělí, že je možné, že se narodil mesiáš. Koho ale tato zvěst oslovila, je tyran Herodes. Zlo zaslechlo zprávu o naději a probouzí se, aby chrlilo oheň. Zajímavé je, že je to právě Herodes, kdo v Matoušově příběhu jako úplně první bere zprávu o narozeném mesiáši takto smrtelně vážně. Kontrast mezi těmito dvěma králi by ale těžko mohl být větší – jeden leží jako malé miminko ve stáji a šíří kolem sebe pokoj a radost, však se mu jednou klanět až z daleka; a druhý se klepe vztekem a strachy a později v pokračování dnešního příběhu kolem sebe začne šířit smrt.

V první chvíli ale jedná jako schopný diplomat a politik – zavolá si mudrce, potají, aby se to moc nerozkřiklo, a pokusí se z nich nenápadně udělat své tajné agenty, využít je ve svůj prospěch. Nadějná zvěst evangelia tu má posloužit jednomu krutovládci v jeho nekalém plánu. I tohle jsou Vánoce podle Matouše. Pozemsky drsné, zneužité.

A přece hluboce nadějné. Nejen tím, že Ježíš nakonec unikne, aby mohl splnit své poslání. Nejen tím, že mudrci jsou varováni a vrátí se jinou cestou. Ale tím, že svou krutostí a nelidskostí král zároveň odhaluje svou slabost, strach a nezajištěnost. Snad i proto se lidovým třem králům křesťansky říká „svátek zjevení Páně“. Nejen, že se mudrcům v narozeném dítěti zjevil Bůh; zároveň se také zjevilo a odhalilo, kdo má skutečnou moc a vládu. Ten, kdo ji má, se o ni totiž nebojí. Zatímco Herodes ze strachu, že o trůn přijde, následně rozpoutá krvavé peklo, při kterém v Betlémě nechá zabít všechny novorozené kluky, tak ten pravý vládce přichází jako bezbranné a nahé dítě. Bůh je suverén, který si je pevně vědom své moci, a proto může bezpečně dávat sám sebe – jak v Betlémě, tak o třicet let později na kříži s nápisem „vydával se za židovského krále“.

Toto zjevení a odhalení je pro nás světlem, jako ta hvězda kdysi. Sami totiž můžeme podléhat dojmu, že laskavost, dobro či odpuštění jsou sice hezké, ale nakonec ve světě nemají žádný vliv. Že když někdo někomu pomůže, ostatní se mu pak svezou po zádech. Že o osudu světa se rozhoduje jinde a my nemáme možnost ovlivnit všechny ty socio-ekonomické a mocenské hrozby naší doby. Že osudy dobrodinců končí leda tak na tom kříži. Ale tak tomu není – vždyť Heroda vykolejila pouhá zmínka o narození dítěte. Takhle slabý a bezradný ve skutečnosti byl, že se bál jednoho nemluvněte. A stejně slabá a bezradná je i moc zla a moc všech Herodů dneška. Všichni arogantní mocipáni, kteří říkají, že nikdy neodstoupí a ať si to všichni zapamatují, všichni tyrani, kteří svou moc staví na zastrašování, manipulaci, zneužívání a zabíjení nevinných. Takovéhle základy jsou ale pouhou karikaturou, křehkou nádobou, která dříve nebo později odhalí, že visí ve vzduchu, že je prázdná a konečná. Proti všem těmto Herodům stojí skutečná moc; moc toho, který se z lásky obětuje, který dává sám sebe, který odpouští. Toho, který není k nalezení v Jeruzalémě, ale v zapadlém Betlémě. Toho, jehož ti skutečně moudří hledají, jdou za ním i z velké dálky a neváhají mu dát ty nejcennější dary své doby – zlato, myrhu, kadidlo.

Zbraní Herodů je strach. Zbraní skutečné moci, která se zjevuje v Bohu Ježíši Kristu, je víra a láska. Jsou to zbraně, které sice neumí druhého k ničemu donutit, ale za to je umí proměnit.

A proměněni jsou i mudrci, přinejmenším symbolicky. Domů se pak totiž vrací jinou cestou, vrátili se jiní. I my můžeme odcházet jinou cestou. Z každého setkání s Ježíšem, ať už ho hledáme v modlitbě, v bohoslužbách, ve Večeři Páně či jinde, třeba ve znameních přírody jako ti mudrci, můžeme odcházet jinačí. S novou odvahou, s ujištěním o Boží přítomnosti, s ulehčením o přijatém či darovaném odpuštění, s předsevzetím jít dál jinudy. Bůh mluví naším jazykem a chce být srozumitelný. Jeho hvězda, která tehdy mudrcům dala směr, dává směr i nám a ujišťuje nás, že zranitelná láska a dobrota má tužší kořínek než jakkoli hlasitá či zpupná a samolibá temnota našeho světa.

Milí přátelé, na závěr jen stranou poznámka k té „první křesťanské sbírce“, k těm třem darům mudrců. Matouš těmito dary vybarvuje obrysy dávného Izajášova snu, který jsme četli v prvním čtení, ve kterém se celý svět přichází do Izraele poklonit a vzdávat Hospodinu slávu. To zlato, kadidlo a myrha se dají vykládat všelijak. Zlato jako dar nejdražšího kovu, dar pro krále; anebo jako vzdání se toho, co je nejcennější, abych byl vnitřně svoboden a mohl se poklonit před Bohem. Kadidlo jako symbol modlitby, která se stejně jako jeho kouř také vznáší k nebi. A myrha, to je drahocenná voňavá pryskyřice z afrického keře, kterou se ve starověku balzamovali vládcové k pohřbu – to jako předznamenání Ježíšovy smrti. Tři dary, které třemi způsoby ukazují na Ježíše jako krále. Jako krále pokoje, který k tomu, aby uplatnil svou vůli, nikoho nepotřebuje vydírat ani zabíjet. K účastni na jeho skutečně královské moci jsme zváni i my. Amen.

(inspirováno Alexandrou Jacobeou)

Chci odebírat novinky z berounského kostela: