Kázající: Jordan Tomeš
Text: Zjevení 7,9-17
První čtení: Gn 15,1-7
Druhé čtení: Zjevení 7,9-17 9 Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. 10 A volali velikým hlasem: "Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi." 11 A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, 12 klaněli se Bohu a volali: "Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!" 13 Jeden z těch starců na mne promluvil: "Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?" 14 Řekl jsem: "Pane můj, ty to víš!" A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. 15 Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. 16 Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, 17 neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí."
Jan, autor knihy Zjevení, je vyhnancem. Skončil na řeckém ostrůvku Patmos. A to je jeho konečná, dál už nemůže, všude dokola je jen voda. A tak Jan odvrací svůj zrak od moře, přestává poslouchat nekonečné narážení vln na skalnatý břeh, a dívá se vzhůru, do nebe. A dnes nám vypráví o tom, co tam nahoře viděl.
Když byl Ježíš po svém vzkříšení vztah do nebe, což budeme slavit za několik týdnů, dívali se za ním do nebe i učedníci. Tehdy za to dostali pěkně vyhubováno od andělů: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ (Skutky 1,11) Na co se tu koukáte – máte se dívat ne do nebe, ale k zemi, mezi lidi. Tam je vaše místo, tam je váš úkol, tam upřete svůj zrak. Tam se snažte něco dobrého vykonat, vždyť svět tak moc potřebuje lásku a milosrdenství.
Jan byl taky Ježíšův učedník, třebaže nejspíš až pozdější. A přesto on své oči k zemi neobrací. On už toho má prostě dost, chce, aby to tu už skončilo a aby Boží království konečně přišlo ve své slávě. Jan v úvodu své knihy píše, že má „účast na Ježíšově soužení“ (Zjevení 1,9). Jan zažil krvavé pronásledování rané církve. V šedesátých letech prvního století šílenec Nero obvinil křesťany z požáru Říma, čímž z nich udělal lovnou zvěř. Ze sebe tím zase symbolicky udělal Antikrista, Božího nepřítele, který se může kdykoli vrátit a rozsévat smrt. Hned nato vypuklo neúspěšné židovské povstání, během kterého Římané srovnali jeruzalémský chrám se zemí, stejně, jako to dříve udělali Babylóňané. A v devadesátých letech císař Domitianus obnovil pronásledování křesťanů, aby očistil římský náboženský kult.
A tak není divu, že Jan už nemá sílu, aby se díval kolem sebe. Jan utíká před tou imperiální zlovůlí, před novým Babylónem, před zkázou a smrtí. Neutíká ale „jinam“, ale „jindy“. Jan vyhlíží to, co je před námi, to, co přijde. A dnes, v neděli, o dni odpočinku, je dobrý čas si na chvíli od Jana půjčit jeho binokuláry a připomenout si, co je naším cílem, k čemu se jako církev a jako svět blížíme.
To první, co Jan vidí, je obrovský zástup.
To je první dobrá zpráva, nebe není prázdné. Ba naopak, těch lidí se nejde dopočítat. A nejen, že jich je hodně – oni to taky nejsou žádní klonové. Odlišují se rasou, kmenem, národem, jazykem. Dnes bychom řekli, že tam Jan viděl liberály i konzervativce, bohaté i chudé, heterosexuály i sexuální menšiny, Evropany i euroskeptiky. Ten nebeský dav společně chválí Boha, ačkoli je každý v něm jiný.
I my umíme tvořit davy. Jenomže je tvoříme jen na chvíli – třeba na nástupišti v metru nebo ve frontě na lístky; nebo proti někomu – na demonstraci, na fotbale. I to výročí konce druhé světové války, které si dnes západní svět připomíná, nebylo vítězstvím pro všechny. Den osvobození, které slavily davy, totiž přinesl vyhnání nebo smrt mnoha nevinným lidem, a to jen proto, že byli Němci.
„Imagine all the people living life in peace“ – představ si všechny lidi, jak spolu žijí v pokoji. Tak zasněně zpíval John Lennon a kdyby ta dnešní Janova nebeská vize byla písní, byla by hraná ve stejné tónině. Jan nám ale zároveň zvěstuje, že ta vize společného života v pokoji není jen nějaký hezký hippie-sácký sen, který při setkání s realitou trochu kulhá, ale že je to budoucí skutečnost našeho světa. My se se všemi různými lidmi jednoho dne potkáme před Bohem a budeme se před ním společně veselit, zpívat, chválit ho. Už nebude rozdílů a hranic, privilegovaní ztratí svůj piedestal, ubožáci budou stát zpříma a dýchat z plných plic. Od Abrahama a jeho malého vyvoleného národa až po ty nespočitatelné hvězdy na obloze, po tu nejširší, nejotevřenější, nejinkluzivnější společnost, která je možná. To nás čeká.
Tato vize budoucnosti světa, kterou Bůh plánuje uskutečnit, je asi to nejdůležitější poselství, které křesťanství dnes našemu světu může dát. Nás svět je totiž rozkouskovaný. Jako společnost se stáváme více a více alergičtí na sebemenší rozdílnost druhého, nesoulad je pro nás červeným hadrem, zavíráme se do bublin, hádáme se. A když takto dovolujeme rozdílům, aby se staly hlavním měřítkem našich vztahů, tak se podílíme právě na té moci, před kterou Jan utíkal. Na moci, která mezi lidi vráží klín a za kterou nakonec zůstávají i mrtvoly.
Tahleta naše úlomkovitost, naše „my“ a „oni“, je ale jen nátěrem, který jde seškrabat. Je to dílo toho nového Babylónu, toho vždy se někde plazícího zla, které mezi námi napíná ostnaté dráty, třídí lidi a v nás samých vzbuzuje pocit výlučnosti. My se ale můžeme rozhodovat a vidět kolem sebe ten velký hlučící dav z Janova dalekohledu už teď.
Druhá věc, které si Jan všímá, je, že ten dav slaví bohoslužbu. Tu poslední nekonečnou bohoslužbu.
To asi pro spoustu lidí není úplně dobrá zpráva. Jiný den, než neděle v nebi nebude! Nemusíme se ale bát, nečeká nás naplnění našich nočních můr o tom, jak dlouhé či nudné bohoslužby někdy můžou být – ono půjde o závěrečné a plné uskutečnění toho Božího sedmého dne odpočinku. Bůh šest dní pracoval a sedmý den odpočíval. A to stejné čeká i nás.
Odpočinek je taky oblast, se kterou stále ještě bojujeme. Vzorce tohoto světa v nás totiž probouzí chorobnou touhu po výkonu, pípání telefonů nás odnaučilo se soustředit, jakýkoli prázdný či tichý prostor hned něčím vyplňujeme. Podle Janovy vize nás ale čeká skutečné hluboké spočinutí v Boží přítomnosti. Už nebudeme muset plnit sami sebe a úzkostně hledat, jak přesvědčit ostatní nebo sami sebe o naší hodnotě – už nebudeme nijak hladovět ani žíznit. Budeme totiž přímo u zdroje, napojeni na Dárce života.
„Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi," volají ty davy. A taky: „Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!" Slyšíme, že to, co v ten nekonečný sedmý den z naší bohoslužby zbyde, je hlavně vděčnost – dobrořečení, díky. Dnes tomu tak není: dnes o bohoslužbách nejen děkujeme, ale také prosíme, pláčeme, vyznáváme, stěžujeme si, slibujeme, lámeme si hlavu. To všechno patří do našeho vztahu k Bohu. Pak už to ale nebude potřeba.
Zároveň nám Janova vize říká, že právě když děkujeme a odpočíváme, když jsme skutečně přítomni v okamžiku, vychutnáváme si vděčně dar života a nenecháváme si naši pozornost ukrást jakýmkoli naléhavě vypadajícím dojmem, který je ale ve skutečnosti nicotný, tak už tehdy se k té závěrečné oslavě přidáváme. V takovou chvíli už teď poznáváme nebe.
Třetí věc, kterou Jan vidí, je, že všichni v tom davu jsou oblečeni v bílé roucho.
„To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení.“ Všichni ti lidé, podobně jako Jan, ví své o světě. I oni měli podíl na Kristově utrpení. I oni si ze života odnesli rány. A nezáleží na tom, jestli to byli velcí mučedníci v době pronásledování, nebo docela běžní lidé – v tu chvíli si nikdo nebude srovnávat své bolesti. Všichni si něčím prošli, ale to už je pryč, za nimi, to už je jen v minulém čase. O každého bude postaráno, Bůh jim setře slzy z očí.
Četli jsme, že si každý z davu vypral své roucho v krvi Beránkově. Zní to absurdně, umýt se do bíla v krvi. Ale přesně to nás má chytit za ucho. Stejně, jako Izraelci natírali veřeje svých domů krví zabitého beránka, aby se uchránili před andělem smrti, tak i my, ač umíráme a procházíme soužením, tak neumíráme navěky, protože veřeje našich srdcí jsou natřeny krví Beránka – Ježíše Krista. A tak kdo přizná, že už svůj šat zapotil, že mu už pár – nebo všechny – knoflíky upadly a že by jeho košile potřebovala vyspravit a vybílit, tak právě ten patří do toho radostného davu.
Jan se dívá do nebe a vyhlíží Boží příchod, vyhlíží konec lidského trápení. Je ve vyhnanství, kolem něj je jen voda. Možná už má jen zbytky sil, nic než dívat se vzhůru mu už nezbývá. Tak si k němu občas sedněme, pokochejme se tím výhledem. Ať máme sílu dívat se i kolem sebe. Amen.