Matouš 28,1-10
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení Římanům 8,31-39: 31 Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? 32 On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? 33 Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! 34 Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! 35 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? 36 Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." 37 Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. 38 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, 39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Druhé čtení Matouš 28,1-10: Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. 2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. 3 Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. 4 Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. 5 Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. 6 Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. 7 Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to." 8 Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. 9 A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. 10 Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."
Milé sestry, milí bratři,
není zde, byl vzkříšen! Hrob je prázdný, Ježíš žije, ani s tou nejostřejší kosou na něj žádná smrtka nemůže. Náš rozum to úplně nebere – ale to je tak správně. Tady je totiž při díle Bůh. „A hle, stalo se“, četli jsme – jako tolikrát v Bibli, i zde tato slova značí, že pod tím, co následuje, je podepsán sám Bůh. „A hle, stalo se“, že Bůh o Velikonocích prorazil slepou uličku smrti a otevřel cestu novou, cestu úplně pro všechny. Haleluja!
A evangelista Matouš se k tomu velkému „haleluja“ hlasitě přidává a při svém zapisování velikonočních událostí se pořádně rozmáchne. Jeho podání je ze všech evangelií nejvelkolepější. Třeba ten anděl – jiskří jako blesk a září oslnivě bílou barvou. Jeho příchod je jako pád meteoritu, celá zem se zachvěje. Ve všech ostatních evangeliích je také kámen od hrobu při příchodu žen již odvalen – u Matouše jsme ale svědky tohoto dění v přímém přenosu! Anděl kámen vlastnoručně odtlačí a pak se na něj vítězoslavně a provokativně posadí. A nesmíme zapomenout ani na události Velkého pátku, jak jsme četli při pašijích – i tam po Ježíšově smrti dojde k zemětřesení, a navíc pukají skály, a dokonce i mrtví svatí vstávají z hrobů! Zní to až hororově. Jde z toho vůně apokalypsy, kosmické změny celého věku. Jako by se přetočil kalendář a Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním začala úplně nová éra.
V kulisách této strhující velkoleposti se ale odehrává osobní drama. „Marie z Magdaly a jiná Marie“ – nejspíš Ježíšova matka – jdou v neděli ráno ke hrobu. Jsou to ženy, které přišly o všechno. Ježíš nebyl jen jejich syn či učitel. Ony v Ježíši našly Boha. Boha, který miluje bez rozdílu, který bortí náboženské výmysly, který přichází až na dotek a uzdravuje, pozvedá, dává člověku smysl a život v plnosti. Jenomže to byla jen naivní konstrukce, dům z karet. Tento jejich Bůh je teď mrtvý, musel se sklonit před jízlivou mocí politiků a farářů své doby. A ony to viděly, z očí do očí, jako jedny z mála vydržely ten strašný golgotský pohled až do konce. Navíc pak ještě doprovodily Ježíšovo tělo na truchlivé poslední cestě na hřbitov. A tak, jestli Ježíš až do dna vypil svůj kalich utrpení, ony už třetí den pijí z řeky zármutku a dno je stále v nedohlednu. Snad proto teď jdou ke hrobu – dát kytičku, zapálit svíčku. Dát sbohem, vypustit tu řeku žalu a příběh uzavřít. Je snazší se smířit s tím, co nemůžu změnit než věčně vést marný boj s větrnými mlýny.
Marie z Magdaly, Marie, matka Ježíšova – a my. I my často šlapeme po stejné cestě rezignace a smíření. Jsou věci, se kterými už nepohneme. Jsou kameny, které neodvalíme. A kdyby všechno opravdu bylo jen na nás a o nás, tak ano, nic, než ta cesta tryzny za doprovodu procítěného Dvořákova Larga mě nakonec opravdu nečeká. Hrob, květiny a nápis, který časem vybledne, to by byl náš nevyhnutelný úděl.
Jenomže, život je víc než my. Víc než já. „A hle, stalo se!“ Jako blesk z čistého nebe i nás z naší malátnosti budí andělova slova. Jsou jako studená sprcha pro odevzdanou víru, která už zapomněla, co to znamená věřit. „Vy se nebojte! Hledáte Ježíše v hrobě, a sami si taky někdy hroby kopete a padáte do nich, vzdáváte život, jste zavaleni příkrovem zoufalství, zůstáváte ve vzpomínkách. Ale Ježíš v hrobě není; byl vzkříšen! Bůh, ve kterého věříte, totiž není Bohem mrtvolného ticha a těžkých náhrobků. Věříte v Boha, který hroby otevírá, který křísí a staví na nohy, který, stejně jako ty ženy obrátil od hrobu pryč, tak i nás obrací od smutku k radosti, od minulosti do budoucnosti, od lhostejnosti k očekávání. Vyměňte proto svou pochmurnou píseň za píseň novou! I vy jste vzkříšeni spolu s Kristem!“
To slyší Marie z Magdaly a Marie, matka Ježíšova. Dvě ženy, které přišly o všechno. Ale jen na chvíli. Tady se totiž to jejich osobní drama střetává s tím Matoušovým velkým, kosmickým dramatem. Andělova slova v nich otočila všechno vzhůru nohama a otevřela v nich nový věk, nového člověka.
Ježíš v hrobě nezůstal. Bůh mu dal nový život. Tím definitivně ukázal, kdo má navrch, kdo má trumfy v rukou. Ani smrt, ani hřích, ani výčitky a provinění, ani skepse a ticho vlastní bezradnosti, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu se nemůže postavit do cesty Bohu, který všechny tyto kameny odhazuje pryč. Dokonce ani ti domněle všemocní papalášové, Pilátové a Herodové dneška, nakonec nic nezmůžou – vždyť i jejich zástupci, strážci hrobu, se v tom dnešním příběhu klepali strachy, třásli se stejným slovesem, jakým se předtím třásla země, a „strnuli jako mrtví“. Zlo je jako mrtvé a ten, který umřel, žije!
Nadějné poselství Velikonoc tedy zní: vždy je tady světlo, které svítí, které ani ta nejhlubší tma nepohltila. A už nikdy nepohltí. Snad v životě mohu vzdát mnohé, ale nesmím se vzdát téhle naděje, nesmím ji pohřbít, nesmím si ji nechat zaházet hlínou dní. Právě touto nadějí, že život je víc než smrt, že láska je víc než nenávist, že milost je víc než moje tíha, touto nadějí jsem totiž i já vzkříšen a kříšen, v její moci vylézám znovu a znovu ze svých hrobek a zahazuji bílou vlajku. Bůh je na straně člověka a přes všechen marasmus světa a mého vlastního srdce mě dovede do dobrého cíle. To je zemětřesení, to je pobídka k životu, která mnou má zatřást, otevřít ve mně novou dobrou kapitolu.
Jak ty dvě ženy reagovaly na toto andělovo kázání? Četli jsme, že od hrobu k učedníkům „běžely se strachem a velikou radostí“. Podivný mix protichůdných emocí. Snad je to ale tím nejlepším dokladem, že je velikonoční zvěst zasáhla. Jak by se nebály, vždyť z evangelia se člověku pořádně zatočí hlava. A jak by se neradovaly, když jejich ztracená a do země zadupaná víra opět vykvetla.
Ženy běží, byly obráceny od hrobu opět k životu, k pohybu – „a hle“, zase se děje něco Božího. Právě tehdy se s nimi potká Vzkříšený. Právě, když uvěřily, když se nechaly pozvat k naději – tehdy je na jejich důvěru dána odpověď.
„Buďte pozdraveny,“ říká jim Ježíš. Doslova „chairete“, „radujte se“. A pak ženy padají, ale ne do hrobu či jámy zmaru, ale v úžasu k jeho nohám. Jako žena-hříšnice v evangeliích, jako Marie, sestra Marty, která Ježíši před Velikonocemi pomazala nohy olejem a utřela je svými vlasy. Klaní se a uctívají toho jediného, kdo si takovouto úctu zaslouží.
A pak Ježíš řekne „nebojte se“. Už podruhé to ženy slyší, poprvé od anděla, teď od Ježíše. „Nebojte se a vyřiďte mým bratřím, že se s nimi potkám v Galileji.“ I to už řekl anděl, ale trochu jinak – anděl mluvil o učednících, Ježíš o svých bratřích. Nenápadná, ale velká změna. Ačkoliv ho učedníci zradili, opustili, vzdali to s ním – Ježíš je nazývá svými bratry. A navíc k nim posílá ženy-zvěstovatelky, první kazatelky evangelia.
„Pojďte do Galileje!“, uslyší pak učedníci, „tam se s vámi Vzkříšený potká!“ Ježíš nezůstává na jednom místě, nenechává si vytyčit pomník; ty květiny, které si s sebou ženy možná ráno nesly, ani teď nenachází využití. Je potřeba nezůstávat v mauzoleích víry a zvyků, ale jít ven, z kostela, z domu, do světa, k lidem. Tam se se mnou živý Vzkříšený potká.
Sestry a bratři, hrob je prázdný, kámen je odvalen. Stalo se něco velkého, co zatřáslo mocnostmi zla a celým světem. Kéž se i my roztřeseme, rozhýbeme – a to živou důvěrou v Boha, který je vždy s námi a už nás nic o jeho přítomnost, odpuštění a lásku nemůže připravit. V moci této naděje pukají náhrobky a dějí se věci. Amen.