Text: Matouš 1,18-25
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Matouš 1,1-17
Druhé čtení: Matouš 1,18-25 18 Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. 20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." 22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:
23 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'.
24 Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. 25 Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Milí přátelé,
Vánoční příběh o svaté rodině začíná hodně nesvatě. Marie, zasnoubená Josefovi, zjistí, že je těhotná, ačkoli s Josefem ještě nežije. Je zaděláno na pěknou předmanželskou krizi.
My už samozřejmě víme, jak to bylo ve skutečnosti – není v tom žádná nevěra, ale dobrý Boží úmysl: Marie počala z Ducha svatého. Jenomže to Josef nemohl vědět. A z vyprávění evangelisty Matouše to skoro vypadá, že to nevěděla ani Marie: Matouš svůj příběh píše velmi stroze a o andělském zvěstování, kdy Marii navštívil archanděl Gabriel, nám nic neříká. Marie je prostě v tom: no a teď, Josefe, co ty na to?
Josef se tak stává hlavní postavou příběhu – nese břímě rozhodnutí, od kterých se odvíjí další děj. A my se do Josefa dnes můžeme zkusit vžít a prožít vánoční dění z jeho perspektivy. Tento pohled nám nabídne dvě lekce, dvě hlavní myšlenky, které bych vám dnes rád předal.
Ta první souvisí s Josefovou reakcí poté, co se dozví, že je Marie těhotná, ačkoli oni dva spolu ještě nic neměli. Josef má několik možností, co v tu chvíli dělat. Mohl by například Marii odpustit a přijmout ji i s tím, že nese dítě někoho jiného. Nebo by mohl naopak přirozeně dát průchod svým zraněným emocím a Marii to vrátit: tedy udělat z jejího selhání veřejný spektákl, „jen ať si Marie nese důsledky toho, že mě s někým podvedla“.
Toto Josefovo nelehké rozhodování je předznamenáno jedinou vlastností, kterou se o něm dozvídáme: byl to „muž spravedlivý“. Tento starozákonní obrat znamená, že na člověku není snítka ničeho špatného – je to vzor zbožnosti a dodržování Božího zákona. Jenomže ten Boží zákon je zrovna v Mariině případu neúprosný: porušení manželské smlouvy, která je obrazem Hospodinovy smlouvy s jeho vyvoleným národem, za to je trest smrti. Anebo minimálně celoživotní cejch cizoložnice, pokud se soud slituje.
Josef byl muž spravedlivý – a přesto jsme četli, že se rozhodl Marii nevydat soudu a propustit ji potají. Hned na začátku celého Ježíšova příběhu tu tak poprvé vidíme motiv, který se pak stane typicky ježíšovský: tedy že důležitější, než doslovné plnění Božího zákona je úděl konkrétního člověka. Boží spravedlnost tak může dle Josefova vzoru vypadat i tak, že se liteře Božího zákona příčí. A je to tak dobře: vždyť hlavní téma Božího zákona je milosrdenství, a milosrdenství nejde vytesat do pevných zákonů a pravidel. Hybnou silou milosrdenství je totiž láska k bližnímu, a ta je vždy dynamická, proudící, neustále se aktualizující.
A právě tuto lásku, která může jít i proti pravidlům, Josef prokazuje. Josef Mariino domnělé selhání dál nerozmazává a ani se neohání Božím soudem. Místo toho – ačkoli je Marií jistě zraněn, vždyť si ji měl brzo brát – pro ni přeci jen nachází ještě kousek lásky a chce jí pomoci tím, že bude diskrétní.
Z tohoto Josefova úmyslu na nás dýchá něco Božího. Nebo přímo Vánočního. Vánoce totiž slavíme právě proto, že i nad námi se někdo slitoval, i nám někdo v naší prekérní situaci pomohl. Bůh se rozhodl nést s námi naši tíhu, jak jsme před chvílí zpívali. Bůh nás nesoudí za naše hříchy, ačkoli by se jich našlo dost, ani se nedělá ukřivděným za to všechno špatného, co my děláme s jeho dobrým stvořením. Bůh se přes všechno, co mu mohlo bránit, rozhodl vykonat tu nejmilosrdnější věc, která je úplně mimo tabulky a pravidla. Přichází na svět jako malý bezbranný člověk, a to kvůli nám a naší spáse.
Tak to je ta první věc, kterou si z Josefova příběhu můžeme odnést. Boží spravedlnost spočívá v milosrdenství, a toto milosrdenství nejde úplně dobře měřit ani přikazovat. Milosrdenství je nejlepší jednoduše prokazovat, a to živou láskou – a láska už je taková, že ty obvyklé hranice přirozeně překračuje.
Josef nicméně svůj dobře míněný úmysl nakonec neprovede. Ve snu se mu totiž zjeví anděl a poví mu, jak to s Marií ve skutečnosti je. Roli tahouna příběhu ze sebe ale Josef nesetřese, anděl mu totiž zároveň dává i úkol: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku. Ona porodí syna a ty mu dáš jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
Anděl Josefa oslovuje vznešeně: synu Davidův. Josef byl totiž potomek slavného krále Davida, z jehož následovníků Izrael vyhlížel zaslíbeného mesiáše. Proto jsme jako první čtení četli ten předlouhý Ježíšův rodokmen, kterým Matouš své evangelium otevírá. Josef má „šlechtickou krev“, z jeho rodu má přijít mesiáš. A anděl Josefovi ohlašuje, že se to právě teď děje, ten nový davidovský panovník po těch nekonečných staletích a bezpočtu generací už už přichází na svět – jenomže ne skrze Josefa, jak by se dalo čekat, ale skrze Marii. Marie totiž nepočala z Josefa, ale z Ducha svatého. O Josefovo sémě v ten klíčový okamžik nikdo nejeví zájem. Bůh jako by si to na poslední chvíli rozmyslel, protože sám do té královské linie vstoupil.
Josef tak může být po právu zklamán, vypadá to, že se stává jen jakýmsi adoptivním otcem. Je sice svědkem zrození spásy lidstva – sám pro to ale neudělá skoro nic. Kromě „pasivního“ přispění svým rodokmenem se Josef jen, podle slov anděla, „nemá bát a přijmout Marii, svou manželku“.
Tento zdánlivě malý úkol v sobě ale skýtá velkou výzvu. Josef totiž musel udělat krok zpátky. Musel se umenšit, nevměšovat se do Božího díla, upozadit své ego a mužskou ješitnost a dát přednost své ženě – což jde zásadně proti principům tehdejší silně patriarchální společnosti. Josef přijímá, pečuje, doprovází. Tradiční rodinné role jsou ve svaté rodině rozdány naopak.
A v tom spočívá druhá vánoční josefovská lekce: my sami před Bohem stojíme tak, jako Josef nad jeslemi, ve kterých leží narozený Ježíš. Pro svou spásu nemůžeme udělat nic. Evangelium o tom, že Bůh přišel jako člověk, aby nás spasil – to můžeme přijmout, děkovat za to, prosit, abychom ty Boží věci trochu víc pochopili, mluvit o tom s druhými. Víc ale neuděláme. Boží dílo spásy není v našich rukou, nemůžeme jej nějak vyvolat, přivolat, ovlivnit, zajistit si. My sami se z hříchu nevytáhneme. Boží dílo je v rukou nekonečně spolehlivějších. Spása k nám přichází od Boha.
Tak co takhle se po Josefově vzoru trochu umenšit. Co takhle poslechnout si letos ten vánoční příběh znovu, oprostit se od sentimentu, který máme s Vánocemi spjatý, a proniknout až k jádru toho původního vánočního příběhu. Příběhu, který evangelista Matouš vypráví dost stroze, s minimem detailů, bez velkých pompézností. Ježíšovo narození, jak jsme to četli ve druhém čtení, se stalo tak nějak mimochodem, ve vedlejší větě a bez otevřeného nebe se zpívajícími anděly.
Snad ale o to víc k nám může proniknout to hlavní: Bůh přišel za námi. Právě za námi, do té naší všední, běžné, až příliš známé reality, která většinou nepůsobí moc velkolepě. Immanuel, to znamená „Bůh je s námi“ – tak je dle Izajášova proroctví Mariin syn nazván. A Josef mu dává to andělem zvěstované jméno: Ježíš. To znamená: Bůh zachraňuje.
Bůh nám o Vánocích zjevuje plnou míru svého milosrdenství, které k nám lidem a k celému stvoření má. Bůh se vrhá za námi, sestupuje jako záchranář do divokých vod a vytahuje nás k sobě nahoru. A my proto můžeme jednat jménem tohoto jeho milosrdenství, můžeme tuto Boží lásku zpřítomňovat, jednat z její motivace a s jejím postojem v srdci – jako Josef, který lásku a soucit upřednostnil před zákonem a před vlastní podrážděnou reakcí, založenou v křivdě, kterou k Marii mohl cítit. To je ta první josefovská lekce.
A ta druhá je, že nestačí z lásky pouze jednat, to bychom se vyčerpali. Je potřeba taky lásku přijímat. Opět jako Josef, který přijal, že není svým vlastním spasitelem, že není privilegovaným šlechticem-superhrdinou, ale že on sám je nakonec prázdnou lidskou nádobou, která potřebuje naplnit někde zvnějšku. A kde lépe hledat naplnění než u Boha, který nám daruje sám sebe. Amen.