Kázání 10. 10. 2021

První čtení Genesis 18,1-15

Druhé čtení Marek 10,17-31

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království." Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko." Tu se Petr ozval: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou." Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední první."

Bylo nebylo; za sedmero horami a devatero řekami; byl jednou jeden král… když slyšíme tato slova, tak hned víme, co nás záhy čeká. Kouzla, čáry, lektvary, dobré víly, které pomáhají princům a princeznám v nesnázích, zázračné zachránění hlavní postavy v poslední možnou chvíli… A když pohádka dobře skončí, zlo je poraženo a všichni žijí šťastně až do smrti, tak pohádku zaklapneme a otevře se před námi zpátky náš život. A i v něm víme, co nás čeká – či přinejmenším víme, že kouzla a čáry to nejspíš nebudou. Víme, že ve skutečnosti se dobro a zlo od sebe nerozpoznává tak snadno, že ve třech ani více oříškách žádné šaty nenajdeme a že jediné mluvící zvíře je stále jenom ten papoušek.

V závěru dnešního čtení jsme od Ježíše slyšeli: co je u lidí nemožné, je možné u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno. U Boha je možné všechno – to je věta, která jako by nám otevírala dveře k tomu, aby něco pohádkového vniklo i do našeho světa; aby se něco nesmírného a lidsky nemožného stalo i s námi.

Vezměme to ale hezky popořádku.

Za Ježíšem, který se právě chystal vyjít na cestu, přiběhl člověk. Evangelista Marek nám o něm nejprve neříká nic – nevíme, kolik mu je, co dělá ani proč za Ježíšem takhle ve spěchu přibíhá, aby ho ještě stihl. Je to otevřená, nepopsaná postava. Klidně do ní proto můžeme „vepsat“ sami sebe. A tento člověk se Ježíše ptá: Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?

Tu otázku si klademe i my, jenom asi většinou trochu jinak. Říkáme si: co mám dělat, abych se dostal do nebe? Co mám dělat, aby můj život stál za to a aby na něj na konci všeho času Bůh hleděl jako na život dobrý a dostatečný? Co mám dělat, abych na konci života mohl slyšet: „správně, služebníku dobrý a věrný, vejdi a raduj se u svého pána“, jako v jednom z Ježíšových podobenství?

Ta otázka je zásadní. Je ale špatně položená. Takto bychom na ní odpověď nikdy nenašli. A já hned vysvětlím, proč.

Ježíš na tu otázku reaguje tak, že před toho člověka předkládá jednotlivé body z Desatera, tedy z Mojžíšova Zákona, který je pro Židy měřítkem toho, co je správné. A ten člověk přikyvuje a říká: „v to všechno jsem od malička věřil a choval se podle toho“. A my mu tu odpověď můžeme věřit, byl to prostě dobře vychovaný Žid. Ale přesto, že splňoval měřítko své víry, choval se správně, dle Zákona, tak k Ježíši narychlo přiběhl a udýchaně mu položil tu svou otázku: „Mistře dobrý, počkej ještě a řekni mi, co mám dělat, abych získal život věčný.“ Slyšíme z toho naléhavost a snad i bezradnost či zoufalost.

Ten člověk žije podle všeho dobrý život, a přeci mu to nestačí. Přeci zůstává nenaplněn, jako by zpíval I Can’t Get No Satisfaction od Rolling Stones, tedy v překladu: nemůžu nikde najít uspokojení, naplnění. Proto se ptá, co víc by ještě mohl udělat. Nedokáže se zbavit svých pochyb a nejistot, nedokáže přijmout sám sebe a spočinout v tom, jaký je, vždycky mu v hlavě naskočí ještě nějaké „ale“. A ačkoli je bohatý, jak se později v příběhu dozvíme, a bohatství bylo tehdy vnímáno jako výraz zvláštního Božího požehnání a zalíbení, tak přesto „nemá dost“. Nenašel smysl.

Hledá totiž na špatném místě. Hledá recept na spásu, nebe a pokoj v tom, co může dělat. „Co mám já dělat, aby můj život byl dostatečný?“, ptá se. Takhle ale na tu otázku nikdy odpověď nenajde. Člověk je totiž lidská bytost od slovesa „být“. Člověk není lidská „dělanost“ od slovesa „dělat“. My v prvé řadě jsme, až pak děláme. Můžeme být a nic nedělat; nemůžeme však něco dělat, a při tom nebýt. To, že jsme, nás činí lidmi. Ne to, že něco děláme.

A tím se už dostáváme k tomu, co je na dnešním příběhu pohádkové. Když Ježíš učedníkům vysvětlí, že bohatý člověk může do Božího království vstoupit se stejně mizivou pravděpodobností, jako se velbloud protáhne uchem jehly, tak se zoufalí učedníci Ježíše ptají: „Kdo tedy může být spasen? Kdo může být spasen, Ježíši, když i tento vnímavý, Zákon dodržující, bohatý a tak i Bohem oblíbený člověk podle tebe nemá šanci? Jak vysoké měřítko to Bůh člověku nastavuje, jaký elitní klub těch nejlepších si chce z lidí vybrat? Vždyť tak drsným sítem neprojde ani matka Tereza!“ Učedníci jsou zděšeni, vypadá to na prohru, tady to už Ježíš prostě přehnal.

A přesně tady přichází ta typicky pohádková záchrana na poslední chvíli. "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko." U lidí je to nemožné. Jakkoli běháme a pídíme se a křečkujeme a lopotíme se, tak žebřík do nebe si člověk nikdy nepostaví. Ale v tom to je. Člověk v tom svém všelikém dělání úplně přehlídne, že žádný žebřík potřeba není. To nebe totiž přichází dolů za námi, Bůh ho činí možným, jenom ho přijmout. A člověku úplně stačí, že je. Že je lidskou bytostí, Bohem stvořenou, milovanou a díky Ježíši Kristu také vykoupenou a přijatou. Už není potřeba dělat víc. Stačí dýchat a být a vděčně ten zázrak prožít, tak, jak přichází.

A pak je to trochu jako když člověk nahlédne skříní do Narnie, do jiného světa, do pohádky. Člověk pak věci začíná vidět z pohledu Božího království. A vidí, že na prvním místě stojí láska. Láska, která dává a nebere, láska, která nezotročuje, ale osvobozuje, láska, která napřimuje a uzdravuje.

A tuto lásku v dnešním příběhu projevil i Ježíš, jakkoli to tak možná úplně nevypadá. Slyšeli jsme, že se na toho člověka s láskou podíval a řekl mu: „Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!"

Takže přeci jen nestačí jenom dýchat a být? Přeci jen tady Ježíš říká, v čem tkví to, co máme jako lidé dělat! Máme si obléknout, s prominutím, holý zadek, rozdělit vše, co máme, těm nejpotřebnějším a žít jako svatý František v chudobě! V tom je tajemství věčného života!

Ne, tak to není. Ježíš zde laskavě mluví s konkrétním člověkem a snaží se mu pomoct. Ta scéna silně připomíná příběhy o uzdravení nemocných. V nich totiž často před Ježíšem někdo poklekne či padne na zem – ať už před uzdravením, či po něm. A to stejné jsme četli i dnes: ten člověk přiběhl, poklekl a řekl Ježíši, co ho trápí. A pak dostává uzdravení, nebo v tomto případě spíš lék, který si už musí aplikovat sám: Jdi a prodej všecko, co máš.

K tomu, aby tento člověk mohl jenom být sám za sebe jako člověk a vidět tak nebe kolem sebe, tak potřeboval nejprve přijít o to, co mu jeho pohled zastíralo. Tedy o to, na čem si zakládal, na co byl hrdý. To, co dělal, co měl, co za svůj život získal a dokázal – to se mu stalo nemocí, ze které potřeboval uzdravit. Nebo, jak říká Ježíš, stalo se mu to tím hrbem na velbloudovi, který mu bránil v další cestě.

Ty hrby máme všichni. Tvoříme si je z věcí, ke kterým se upínáme na tolik, až přestáváme vidět, jakou hodnotu máme my sami. Tvoříme si je taky z toho, co nám přerůstá přes hlavu nebo z toho, z čeho máme strach.

Tomu člověku ten jeho velbloudí hrb nakonec zabránil v tom, aby viděl Ježíšovu lásku. Odchází od něj zdrceně, zklamaně. Nevíme, co s ním bylo dál. Je to otevřená postava, je to člověk, se kterým Bůh pracuje. Stejně jako s každým z nás.

Ježíš vychází na cestu a míří do Jeruzaléma. Nebude to jednoduchá cesta. Ježíš ví, že na jejím konci bude muset dát všechno. A na tuto cestu zve i nás. Jen se nesmíme leknout, jako ten bohatý člověk. I po nás se totiž chce všechno. Celý náš život. Ale právě když dáme sami sebe Bohu, tak sami sebe nalezneme. A pak se nám tou cestou půjde radostně, vděčně a svobodně. Amen.