Marek 10,13-16
Kazatel: Jordan Tomeš
Biblické čtení Marek 10,13-16 Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Pro děti či pro ty, kteří ještě nedosáhli plnoletosti, máme v češtině spoustu výrazů. Prcek, mrňous, špunt, škvrně, malý pivo. A o něco později hoch, mladíček, slečinka, puberťačka… Mladý člověk musí někdy snášet různá pojmenování a trvá to dlouho, než od druhých ve svých osmnácti uslyší: „tak, teď se ti konečně otevírá svět, teď začíná ten pravý život; teď už jsi samostatný, instituty večerky a zaracha už na tebe neplatí, teď už jsi konečně jedním z nás, dospělých.“ Do té doby jako by člověk byl nehotový, nedodělaný – a pak najednou lup!, teď už jsi plno-letý, teď už můžeš řídit, pít a platit daně.
Na děti v dnešním krátkém příběhu z Markova evangelia je také nahlíženo jako na ty nehotové prcky a škvrňata. Když tyto děti za Ježíšem přijdou, tak je totiž Ježíšovi učedníci odhánějí. V tom příběhu není řečeno, proč přesně to učedníci dělají, ale pro nás není těžké si to domyslet – známe to z vlastní zkušenosti. Hlavami učedníků se nejspíš honilo něco jako: ‚Ježíš je přeci někdo důležitý, ten na děti nemá čas. Ty děcka jsou příliš hlučné, náš mistr si potřebuje odpočinout – tak mu dejte na chvíli pokoj, aby pak s námi dospělými mohl Ježíš vést ty hluboké a duchaplné rozhovory.‘
Jenomže tohle učedníci neodhadli. Ježíš se na ně kvůli těm jejich „bodyguardovským“ praktikám rozhněvá, což v Novém zákoně nedělá často, a řekne jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, vždyť právě takovým patří království Boží.“ Učedníci vyháněli děti, Ježíš oproti tomu vyhání učedníky a děti si u sebe nechává. Dospělí a moudří dostali na frak, zatímco nesamostatní usmrkanci jsou vyvýšeni jako ti, kdo mají v Božím království rezervovaná místa.
Ježíš pak ještě dodává tu druhou větu: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ A tady to Ježíš posouvá ještě o krok dál. Nejen, že je v tuto chvíli raději s těmi malými než s těmi velkými – Ježíš těm velkým říká, ať jsou jako ti malí. Říká jim: „milí učedníci, jestliže v těch Božích věcech, ve vaší víře a vztahu k Bohu, nebudete jako děti, no tak to se s Bohem minete“.
A to už zpozorníme i my, protože i my se mezi Ježíšovy učedníky můžeme počítat. Co tím Ježíš myslí? Proč máme být ve vztahu k Bohu jako děti?
Ježíš naráží na něco klíčového, v čem jsou děti od dospělých odlišní. Mohli bychom se tady idylicky zasnít a rozplývat se nad tím, jak jsou ty děti oproti dospělým roztomilé a hodné a nesobecké a čisté! Jenomže to bychom si děti naivně idealizovali, sami přeci víme, jací jsou to rošťáci; víme, že i děti umí být zlé, vychytralé a svým vlastním způsobem prohnané.
Jeden rozdíl mezi dětmi a dospělými se ale rozporovat nedá: děti – a nejlépe to vidíme na těch nejmenších – jsou na dospělých zcela závislé. Malé děti si nic nezařídí, nenakoupí, neoblečou, neseženou – ani tu plenku si nevymění. Všechno, co potřebují, děti zadarmo dostanou od někoho druhého.
A tato skutečnost závislosti z dětí dělá ty největší a nejlepší příjemce. Později, když vyrosteme, tak jsme často celí nesví, když něco od druhých nečekaně dostaneme – hned přemýšlíme, jak se jen budeme revanšovat. Děti oproti tomu dárek většinou prostě přijmou, mají z něj radost a jdou si ho jednoduše užít. Děti ví, že je o ně postaráno a že je má někdo rád, a tak jim to stačí.
„Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Takže tou klíčovou vlastností, kterou má Ježíš na mysli, je to, jestli přijímáme jako děti. Jestli Boží království, tedy ty dobré Boží věci, které přichází a naplňují naše životy, přijímáme jako otevřeně, radostně, bezprostředně. Řečeno stručně – s dětskou důvěrou.
S dospělostí toho člověk hodně získá, už míň si ale uvědomuje, že taky něco ztrácí. A to, co ztrácí, je právě ta důvěra, se kterou malý člověk život přijímá tak, jak přichází. Život už totiž přestane být tím dětsky zasněným pískovištěm za barákem a plným hrnek kakaa ke snídani, kterou mi máma nebo táta připravili. Život začne být kolbištěm, ve kterém obhajujeme svou roli – roli rodiče, partnera, zaměstnance, přítele, umělce, farníka. A tak se ten dospělý člověk ve mně stává skeptikem. Je totiž nutné počítat, vymýšlet, plánovat, starat se. A navíc už toho mám hodně za sebou, nesu si své šrámy a zažil jsem si, že „čo bolí, to prebolí“ – abych citoval před několika dny zesnulého Miro Žbirku – ale že to často prebolí jen velice pomalu a ztuha. A tak je lepší se držet trochu zpátky a dávat si na svět pozor. Jako bychom se jako dospělí stávali těmi postavami, které ve slavné knize potkává Malý princ – máme své planetky, na které se uchylujeme, své dospělé problémy, kolem kterých obíháme, svou vlastní důležitost.
A tak nám tato naše přirozená a někdy taky těžko budovaná dospělost a samostatnost může zakrýt pohled na tu základní životní věc, a stejně jako učedníci pak potřebujeme tu „terapii dětmi“, abychom si ji připomněli. Abychom si připomněli, že stejně jako ty děti jsme i my v něčem závislí. A jsme závislí nejen tak v ledasčem, ale v tom, co je v životě nejdůležitější. To, co je skutečně důležité, jsme si totiž nezařídili ani nekoupili – to jsme dostali od někoho druhého, to jsme přijali zadarmo. Třeba lásku druhého člověka. Anebo taky sám život. Ano, je to dar, žít a být na světě. A jestliže je život dar, tak můžeme důvěřovat, že je to dar, který nám nebyl dán škodolibě či z legrace, ale že je to dar dobrý, dar z lásky. Můžeme důvěřovat, že naše životy nejsou zbytečnou slepou cestou, ale že naše životy vedou k něčemu dobrému, k radosti. Ocitli jsme se na světě, a ten se před námi divoce rozprostírá a zve nás, abychom – jako děti, kterým se večer nechce jít spát – tak abychom takto světem s důvěrou šli a očekávali, že těch dobrých darů v něm budeme moci přijmout ještě mnohem víc. Za světem totiž, jak křesťané věří, stojí Dárce – Bůh, který je štědrý a milující.
Na přípravce ke křtu jsme s Kutalasovými četli ještě jeden biblický příběh o dětech – podobenství o marnotratném synu. V něm mladší ze dvou bratrů rozfofruje otcovo dědictví a pak se s lítostí a strachem vrátí zpátky domů. Otec mu však nevynadá, ale raduje se z něj a vystrojí mu velkou oslavu. Kdo se ale neraduje je ten starší bratr, který, ač se celou dobu chová správně, je opakem toho rozmařilého mladšího bratra, tak ale v tuto chvíli svému otci vyčítá, že mu nikdy žádnou takovou oslavu nevystrojil. A přestože jej otec na slavnost zve, zůstává starší bratr stát venku. Pro vlastní zatrpklost či výčitky nedokáže přijmout ten dobrý dar, který se mu zde nabízel, nedokáže radostně přijmout pozvání dovnitř.
Milí přátelé, pozvání na hostinu radosti platí i pro nás. Bůh je totiž stále s námi, mnoho nám toho v životě dává, a co víc, sdílí se s námi dokonce i sám o sebe, o svou přítomnost. Na nás je jenom to, abychom v našem vztahu k Bohu upustili od naší domnělé dospělácké zdatnosti, nezávislosti, či vlastní ukřivděnosti a s novou důvěrou se stali těmi přijímajícími prďolaty a mrňousi. Amen.