Kázání 26. 9. 2021

První čtení Matouš 5,1-12

Druhé čtení Matouš 5,13-16

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Co myslíte, děti – co je v téhle krabičce? ... Jak to chutná? Ano, je to sůl! A co říkáte: je tahle malá krabička soli hodně, nebo málo? Je to hodně soli, nebo je to, jako bych skoro žádnou ani neměl?

Sůl je zajímavá v tom, jak málo jí je potřeba. Tahle krabička vypadá jako nic, ale ve skutečnosti bychom si všichni mohli uvařit kupu špaget, posolit si je ve vodě, dobře se najíst – a ani bychom si nevšimli, že nějaká sůl vůbec ubyla. Soli stačí málo, aby splnila svůj účel. Kdybychom ji ale vůbec neměli, dopadli bychom jako v té známé pohádce Sůl nad zlato – žádné jídlo by se nedalo jíst a království by upadlo do naprostého zmatku.

Sůl taky nemá svůj účel sama v sobě – samotná sůl se jíst nedá. Účel soli spočívá v tom, že něco druhého činí dobrým. Sůl vlastně sama sebe ztrácí, rozpouští se v pokrmu a tím ho činí kulinářsky povedeným a chutným.

Takto Ježíš mluví o svých učednících – a tedy i o nás. Vy jste sůl země. Takže co se týče množství a počtu tak vás nemusí být hodně. Nemusíte mít nacvakané kostely a kalendáře plné církevních aktivit. Stačí špetka, aby se věci změnily. Aby byly vztahy, rodina, město, společnost a taky já sám nějak chutnější, stravitelnější. Nevadí, jestli vás je jen malinko a že jste třeba i v drtivé menšině. Stačí, že jste. Kdyby vás totiž nebylo, tak by hned šlo poznat, že je něco špatně, že někde něco zásadního chybí.

Význam soli spočívá v tom, že je v menšině – kdyby naopak byla ve většině, tak se jídlo nedá jíst. A ty lidské menšiny jsou, stejně jako sůl, nesmírně potřeba: oni většinovou společnost výborně dochucují tím, že ostatním rozšiřují ponětí o tom, co je v životě možné, vedou většinu k sebereflexi a pomáhají jí, aby neustrnula sama v sobě. V tom jsou menšiny solí.

Jenomže ti, kteří jsou v menšině, mohou svou solničku nechat uzavřenou. Můžou se rozhodnout, že z ní nepůjdou ven, aby riskovali, že mezi odlišnou většinou ztratí svou jedinečnou identitu. Ono se to týká nás všech – že přirozeně tíhneme k těm, kteří nám jsou podobní, říká se tomu tribalismus, kmenové myšlení. A v případě menšiny je tento kmenový instinkt o to silnější, protože se často cítí ohrožena většinou, která jako by tu menšinu chtěla změnit, odstranit z ní to, čím se liší, přizpůsobit si ji, protože každá odlišnost nás dráždí a znepokojuje. A tak si ti, kterých je málo, můžou říct: abychom přežili, musíme hlavně ubránit to, co máme a kým jsme. Musíme se obrátit zády od ostatních a být tady hlavně sami pro sebe. Tak přežijeme – a ostatní, ať si dělají, co chtějí.

Do tohoto defenzivního, a taky ukřivděného a ustrašeného postoje, mohou upadat i křesťanské církve – zvlášť v Česku, ve kterém na příklad protestanté tvoří jedno procento populace. Třeba tady v Berouně většina lidí ani neví, že tu evangelický kostel je – a to jsme přímo na náměstí a nad dveřmi máme velký nápis. A tak církev, pokud se zaměří hlavně na tohle – na nezájem společnosti, na své stagnující či klesající počty a téměř úměrně k nim rostoucí náklady na svůj provoz z důvodu odluky od státu – tak může strachem o vlastní přežití paralyzovat sebe sama a přijít o tu životadárnou identitu soli. Může se uzavřít sama do sebe, chránit třeba jen své majetky a svou pravou víru a k vnějšímu světu být přinejlepším apatická. Anebo se vzchopí na jednu konkrétní vnější aktivitu – na evangelizaci, hlásání evangelia. Jenomže bez skutečného zájmu o druhé a bez praktického svědectví o hodnotě křesťanské víry se ze zvěstování evangelia stane jen křečovitá snaha přetáhnout někoho „k nám“, aby nás v té menšině bylo o něco víc.

Možná, že by se ten postoj „uzavřené solničky“ dal obhájit v době útlaku a totality, kdy jde opravdu o život a „solit“ se dá jen skrytě, v undergroundu. Mít tento postoj v době svobodné a pluralitní společnosti však znamená kopat si vlastní hrob, a ještě za to obviňovat ostatní.

Ježíš nás povolává k něčemu jinému. Volá nás k tomu, abychom se otevřeně a sebevědomě vmísili do světa a dávali mu šmak, dávali mu lepší chuť. Nebo pomocí toho druhého obrazu – abychom byli světlem. Světlo přeci neschováme pod kbelík, aby z něj nikdo neměl užitek. Světlo má svítit jako lampa, aby ostatní viděli na cestu. Sůl i světlo tak získávají svůj smysl až tehdy, když jsou tu pro druhé – sami pro sebe nejsou k ničemu. Proto i naše životy mají svůj význam až tehdy, když je rozprostřeme do svého okolí. Když zariskujeme a vyjdeme ven ze své bezpečné solničky a dovolíme, aby se naše příběhy potkaly s příběhy spoluobyvatel tohoto světa.

„Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Křesťanská otevřenost a angažovanost nemá, stejně jako ta sůl nebo světlo, cíl sama v sobě. Ukazuje někam výš. Naše solení a svícení, naše dobré – doslova „krásné“ – skutky nekonáme pro vlastní zisk. Není potřeba dláždit si cestu do nebe. Naše aktivita je výrazem vděčnosti za to, že nám Bůh dal naše životy a že je v nich s námi přítomen. A tak křesťané touží na svého nebeského Otce ukázat, jakkoli nedokonale to jako lidé umíme. Chtějí ukázat na milost a lásku, kterou v takové hojnosti nepotkali nikde jinde a která jim změnila pohled na život. Chtějí ukázat na Boha, který se nám sám otevřel a daroval v Ježíši Kristu, který vyšel za námi v obětavé lásce, díky které jsme živi.

Být solí, být světlem – to je výzva pro nás jako jednotlivce, abychom vyšli sami ze sebe a byli tady pro druhé. A toto „bytí pro druhé“ je jak úkolem, tak i darem. Když tu totiž nejsem jen sám pro sebe, ale i pro druhé, tak jsem osvobozen ze svého do-sebe-zakuklení, do kterého někdy propadám, do svých pocitů osamocení, nepochopení či křivdy, ve kterých někdy zůstávám. Darovat sám sebe tak může znamenat ještě mnohem víc přijmout.

Být solí a světlem je taky výzva pro nás jako pro společenství: abychom tvořili společný prostor lásky, krásy, odpuštění, srozumění – a to jak přímo tady, jedni s druhými třeba takhle v neděli, tak i jindy. Ježíš nás vyzývá, abychom se společně stali i partnerem pro společnost, abychom se chápali příležitostí a aktivně spolutvořili život v našem městě a jeho okolí. Vím, že přihřívat vlastní polévku je snadné, ale věřím, že náš kroužek pro mladé botaniky, počítačový kurz pro důchodce nebo potravinová pomoc jsou dobrými příklady, jak se k této výzvě postavit.

Ježíšova slova nás ale nejen vysílají k úkolu, ona nás zároveň potvrzují a uklidňují. Vy jste sůl země, vy jste světlo světa, říká Ježíš. Tedy ne: „buďte sůl země“, „staňte se světlem světa“, „snažte se, co to jde, abyste proměňovali okolní svět“. Ježíš říká: vy už solí a světlem jste. Vy všichni chudí v duchu, plačící, tiší, vy, kteří máte srdce na dlani, kteří hledáte pokoj a spravedlnost, i vy, kteří jste pronásledováni a tupeni, jak jsme četli v prvním čtení v Ježíšových blahoslavenstvích, která slovům o soli a světle přímo předcházejí. Jinými slovy: vy všichni nepravděpodobní nositelé pozitivních změn, vy všichni, do kterých by to podle lidských měřítek řekl jen málokdo, vy, kteří se možná cítíte malí a bezvýznamní: vy jste sůl země. Vy jste světlo světa. Právě vás jsem si vybral, právě vás jsem si zamiloval, právě vám jsem dal svého Ducha.

Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa. Amen.