Lukáš 21,25-36
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: 5. Mojžíšova 34,1-6 Mojžíš vystoupil z Moábských pustin na horu Nebó, na vrchol Pisgy; ta je naproti Jerichu. Hospodin mu ukázal celou zemi: Gileád až po Dan, 2 celý kraj Neftalího i zemi Efrajimovu a Manasesovu a celou zemi Judovu až k Zadnímu moři, 3 i Negeb a okrsek Jerišské pláně, Palmové město, až k Sóaru. 4 Pak mu Hospodin řekl: "Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: Dám ji tvému potomstvu. Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam." 5 I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. 6 Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.
Text: Lukáš 21,25-36 Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. 26 Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti pekelné se zachvějí. 27 A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. 28 Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko." 29 Vypravoval jim podobenství: "Podívejte se na fíkovník nebo jiný strom: 30 Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. 31 Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží. 32 Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane. 33 Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou. 34 Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. 35 Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. 36 Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka."
Milí přátelé,
Dnes začíná advent. Ježíšova dnešní slova nám ale advent a blížící se Vánoce moc nepřipomínají. Hroutící se svět, valící se moře, soud nad národy. Nebylo by v té Bibli pro dnešní den spíš něco se zpívajícími anděly, s rolničkami a Marií na oslátku?
Advent je doba čekání. Čekání na Ježíšův příchod. My máme tendenci advent tak trochu přeskakovat, svou pozornost upínáme rovnou k Vánocům, k tomu hlavnímu – k Ježíšovu narození, které je v koledách kolem nás připomínáno už v listopadu. Dnešní Ježíšova slova o znameních na slunci a o úzkosti národů nás proto zostra upozorňují, že i advent je dobou svéráznou, jedinečnou; že i advent má svůj specifický význam, o který by bylo v tom všeobecném předvánočním ruchu škoda přijít.
A význam adventu můžeme začít odkrývat tehdy, když si uvědomíme, že advent není jen o čekání na Ježíšův první příchod – na Ježíšovo narození. O adventu jsme zváni k tomu, abychom s obnovenou nedočkavostí očekávali i Ježíšův druhý příchod, který bude značit konec našeho věku tak, jak ho známe. A právě o tomto svém druhém příchodu Ježíš dnes mluví. Ježíš svým učedníkům vypráví o tom, jaké to bude potom – na konci světa.
Konec světa v Ježíšových slovech přichází v doprovodu velkých kosmických změn. Celý řád světa se má otřást – slunce, měsíc a hvězdy začnou svítit jinak, nebeské mocnosti se zachvějí. Moře, symbol nepodmanitelného chaosu a zkázy, se vylije ze svých břehů a zanechá za sebou spoušť. Lidé budou utíkat a umírat strachem z toho, co se blíží.
Tato vize není daleko od toho, jak si konec světa obvykle představujeme dnes. Obzvlášť v poslední době si konec naší doby spojujeme s velkými změnami v přírodě, jako jsou růst hladiny moří a globální oteplování. A ještě aktuálněji takový „malý konec světa“ zažíváme poslední dva covidové roky. Pandemie otřásá naším světem a zanechává za sebou spoušť. A právě v těchto dnech se do nás začíná opírat další vlna, další povodeň viru. A podobně jako národy v Ježíšových slovech i my jsme už dost bezradní. Jako společnost narážíme na své hranice, vyčerpaně sledujeme přeplněné nemocnice, topíme se v dezinformacích. Zjišťujeme také, že jsme ztratili velký kus důvěry – ať už v instituce, autority a stát, nebo kvůli odlišnosti našich názorů i kus té prosté lidské důvěry jeden ve druhého. A i u nás vládne a zabíjí strach.
Tyto celosvětové pohromy a znamení konce ale v Ježíšově vizi nejsou to hlavní. Jsou to doprovodné jevy, které ukazují na něco dalšího. Nakonec totiž přijde sám Ježíš, ve velkolepém oblaku s mocí a slávou. A je nazván Synem člověka, což je odkaz na proroka Daniele, v jehož podobné apokalyptické vizi převezme tajemná postava Syna člověka vládu nad světem. Ježíšův druhý příchod znamená konec vlády lidských vládců a počátek vlády Boží. A tato Boží vláda ukončí všechno trápení, bude to vláda lásky, kdy nám bude utřena každá slza z našich tváří, jak čteme v knize Zjevení.
Ježíš proto tu svou vizi končí povzbuzením: „Když se toto všechno začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Napřimte se a vyhlížejte Ježíšův příchod – takto by mohlo ve zkratce znít poselství a výzva celé adventní doby. O tom advent je – o alespoň částečném odvrácení mého pohledu od toho, co mě bezprostředně obklopuje, k tomu, co je nade mnou, k tomu, co se blíží. K plné vládě Božího království, k vládě lásky a milosti. V této Boží vládě a finální proměně a nápravě světa tkví samotný základ naděje, se kterou křesťané žijí. My spolu s apoštolem Pavlem vyznáváme, že „že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ – jinými slovy, to sténání a zkáza, ty menší či větší konce a otřesy, které v životě a ve světě zažíváme, to všechno nakonec spěje k něčemu dobrému, to všechno je nakonec součástí porodních bolestí světa, po kterých ale přijde úleva a nový život.
Křesťanská víra nám tak nabízí zásadní spoiler, tedy odkrývá nám samotný konec příběhu. Je to, jako bychom rozečetli knihu a pak ji, ze zvědavosti, otevřeli úplně na konci a zjistili, jak skončí, dřív, než se tam poctivě dočtu. I nám chybí dlouhé kapitoly ke konci našich vlastních příběhů, nevíme, co všechno se ještě stane, zápletek a peripetií nás ještě může čekat hodně; ten samotný konec ale leží na stole, odhalený a otevřený. Ty další stránky našich dnů a roků proto smíme otevírat s nadějí; smíme žít s těmi napřímenými hlavami, jak říká Ježíš, a vyhlížet přicházející Boží království s vědomím, že naše vykoupení a Boží dobrá vláda nad světem je blízko.
Ve vzduchu ale alespoň pro mě zůstává viset otázka: jak? Jak přijmout tuto naději, která je sice na jednu stranu silná a zásadní – žít přeci s přesvědčením, že mě nakonec nic nemůže vytrhnout z Boží dobré ruky, v tom je obrovská síla – jenomže tato naděje zároveň doufá v něco, co je vzdálené, někde v budoucnosti. Jak si tuto naději, která mou hlavu pozvedá, udržet, když na mě dotírají dravé vlny přítomného světa, jako třeba v této covidové době, ze které přímo křičí marnost a zoufalost? Jak?
Nabízím inspiraci ze stále ještě nedávné historie. Americký bojovník za lidská práva, Martin Luther King, přednesl den před tím, než byl v roce 1968 zastřelen, skoro až prorocký proslov. Zakončil ho totiž těmito slovy: „Nevím, co se nyní stane. Máme před sebou obtížné dny. Nedělám si s nimi však starosti, protože já už jsem vystoupil na vrchol hory. Rád bych žil dlouho jako každý jiný člověk, neboť věk má cosi do sebe. Ale o to se teď nestarám. Bůh mi dovolil vystoupit na horu. A já jsem se rozhlédl a spatřil zaslíbenou zemi. Možná tam s vámi nyní nedojdu, ale vím, že společně do zaslíbené země jednoho dne dorazíme. Proto jsem dnes spokojený, o nic si nedělám starosti, žádného člověka se nebojím. Spatřil jsem Pána, který k nám přichází ve své slávě.“
King ve svých slovech naráží na Mojžíše, který vyvedl izraelský lid z Egypta a pak jej 40 let vedl k zaslíbené zemi. Vstoupit do ní mu však nebylo dáno – Mojžíš ji pouze mohl zahlédnout z hory, na které zemřel, jak jsme četli v prvním čtení. A stejně tak i King, který bojoval za rovnoprávnost mezi černochy a bělochy, tuto vysněnou rovnoprávnost nikdy plně nezažil; ve víře v Boha ale spatřil ten vzdálený horizont dobrého konce a věřil, že Bůh jednou svět dovede pod svou spravedlivou vládu, ve které rasismus a diskriminace nebudou mít co dělat. A tento pohled z výšky, pohled víry, mu umožnil jít životem „s hlavou vztyčenou“, s narovnanými zády, s nadějí a beze strachu, ačkoliv byl jako ústřední postava boje o lidská práva terčem nenávisti a útoků.
Nacházet naději, která mou hlavu pozvedá, která mi pomáhá, abych životem nešel skrčeně a sevřeně, ale abych vyhlížel Boží přicházení do světa – to závěrečné i to každodenní – to je naše adventní výzva. A tuto výzvu můžeme po vzoru Mojžíše a Martina Luthera Kinga přirovnat k výstupu na horu. Jednotlivé kroky této cesty tvoří chvíle, ve kterých se potkávám s Bohem a přijímám pro sebe kousky Jeho nadějné vize dobrého konce. Modlitba a čtení Bible, setkání s člověkem, dobrý rozhovor, umělecký zážitek, sportovní výkon, darování Krabice od bot… na tu horu každý jdeme svou vlastní cestou. A na té cestě se zadýcháme, to je jisté. Ale ten výhled z výšky, který mě osvobozuje od sevření beznaděje a pocitu zmaru a konce, stojí za to. Spatříme tam totiž, že finální horizont našich dní netvoří naše zklamání, ztráty, ani celosvětové krize. My vyhlížíme Boží příchod, advent Ježíše Krista, a jeho vládu lásky a milosti. Amen.