Kázání 29. 8. 2021

První čtení Ezechiel 36,23-28

Druhé čtení: Marek 7,1-8; 14-23 Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. (Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.) Farizeové a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" Řekl jim: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." Když znovu svolal zástup, řekl jim: "Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství. Řekl jim: "Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu to nevchází do srdce, ale jde to do břicha a pak do hnoje?" Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. A řekl: "Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka."

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

farizeové a zákoníci přijdou za Ježíšem a vyčítají mu, že si jeho učedníci nemyjí před jídlem ruce. Nevím, jak vám, ale mě to na první poslech připadá poněkud absurdní – takový rozhovor bych čekal spíš mezi rodičem a dítětem, a ne mezi několika dospělými lidmi poměrně vysokého postavení (ti zákoníci totiž přišli až z Jeruzaléma). O co tady jde, proč kvůli hygieně rukou dochází k celé té přestřelce, o které jsme teď četli? Pojďme to trochu rozříkat.

Příkaz umývat si ruce před jídlem v Bibli nikde není. Nejblíže je mu jeden verš z knihy Exodus o tom, že by si kněží měli před bohoslužbou v chrámu umývat ruce i nohy. Chrám byl totiž speciálním místem, kde se stýkalo to lidské s tím Božím, svatým. Bylo proto potřeba se na setkání s tím, co je za hranou běžného lidského života, dobře připravit, aby člověk mohl bezpečně vstoupit do té oddělené, svaté Boží přítomnosti.

Od sepsání knihy Exodus už ale uběhlo spoustu vody a Židé přirozeně nad svými svatými písmy dál přemýšleli a aktualizovali je do nových dob. A lidé z jednoho zbožného židovského směru, právě ti farizeové, došli k tomu, že nejlepší by bylo, kdyby se židovské bohoslužby nekonaly jenom v chrámu a jen za účasti těch speciálně připravených kněží. Farizeové, to doslova znamená „ti oddělení“, si přáli, aby se všední život stal bohoslužbou – aby všední život byl jakoby oddělen pro Hospodina. To na první poslech zní úžasně demokraticky, možná v tom slyšíme i ozvěny našeho protestantského principu všeobecného kněžství, který maže drtivou většinu rozdílů mezi farářem a běžným církevníkem. Jenomže na stranu druhou to tehdy znamenalo, že na běžného člověka bylo uvaleno obrovské množství požadavků a příkazů, které měly zajišťovat, že si v rámci svého běžného života tu rituální čistotu udrží. A tak vznikl i ten příkaz a zvyk umývat si před jídlem ruce, neboť jídlo je něco posvátného, co musíme přijímat v adekvátním stavu, jinak bychom ho znesvěcovali. No a tím už jsme u té tradice otců, jejíž dodržování farizeové po Ježíši vyžadují, což jim on na oplátku kritizuje jako pokrytectví.

Ježíš a farizeové si byli v mnohém podobní. Společně toužili po tom, aby člověk byl Bohu blíž. Společně vyznávali, že Bůh je svatý a jiný a že je dobré, když ho člověk ctí. Lišili se ale v tom, že farizeové to jádro – vztah s milujícím a milosrdným Bohem – obalili tolika vrstvami nařízení a podmínek, které po lidech vyžadovali, až to jádro přestalo být vidět a zůstala jen ta vnější šlupka. Tradice. Zvyk, který je podmínkou, a když se podle něj nechováš, je s tebou něco špatně a hřešíš proti Bohu.

Není divu, že to Ježíše tak nadzvedlo. K životu s Bohem totiž neoddělitelně patří svoboda. Jestliže mám ve svém vztahu k Bohu plnit nějaká lidská očekávání, která nade mnou visí jak Damoklův meč a hrozí, že když je nesplním, tak že bude zle – tak nemohu doopravdy rozvinout svou zbožnost. Vztah s Bohem je o tom, že jsem jedinečným člověkem, ke kterému Bůh individuálně přistupuje a oslovuje ho. Nastavovat pevná pravidla prožívání a rozvíjení vztahu s Bohem proto znamená tento vztah akorát udusit.

A to stejné platí i na mezilidské rovině – tam, kde mezi lidmi panuje nesvoboda, tak tam je málo místa pro opravdový a upřímný vztah. A ono to může být velice těžké dát druhému člověku svobodu, aby byl, kým opravdu je – pokud tak však neučiníme, tak se děje to, co Ježíš nazývá pokrytectvím. Slovo „pokrytec“ je z řeckého „hypokrités“ a původně označovalo herce v divadle, kteří něco předstírají, hrají. A stejně tak dopadáme i my, pokud nám druzí lidé nedávají svobodu – přijímáme na sebe nějakou cizí roli a přestáváme být sami sebou.

„Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ Tak v odpovědi farizeům Ježíš cituje proroka Izajáše. Tento lid mě ctí rty – tedy tím, co říkají, jak hlasitě dávají na odiv svou zbožnost, nebo i tím, co ústy přijímají, jaké jídlo jí. To všechno jsou ale jen ty vnější věci, ta vnější slupka. A Ježíši jde o lidské srdce. Naše myšlenky, emoce, prožívání života, naše přání a touhy, naše procesy rozhodování, to, co je v našich srdcích skryté a vidíme to jenom my a taky i ta naše vnitřní hlubina, do které sami úplně nedohlédneme – to je to, na čem doopravdy záleží. To je to, kde se my sami ve vlastní svobodě „dějeme“, kde žijeme a z čeho vyrůstá naše schopnost potkávat se s druhými – s lidmi i s Bohem. Proto pak Ježíš v dalším rozhovoru říká, že člověka neznečišťuje to, co do něj vchází – protože to je to vnější, co jím jen projde, třeba jako to jídlo, které pak skončí v záchodu. Člověka může znečišťovat jen to, co z něj vychází – tedy různorodé projevy toho našeho „já“. Projevy, které jsou sice vnější, ale pramení někde uvnitř.

Zjednodušeně řečeno: Ježíš říká, že Pánu Bohu až tak nezáleží na tom, zda plníme nějaká lidská měřítka toho, co je správně a co ne. Pánu Bohu záleží spíš na tom, co se v nás v takovou chvíli děje uvnitř. S jakými motivy ty věci činíme, co pro nás znamenají a jestli v nich s Pánem Bohem nějak počítáme.

Tímto způsobem Ježíš radikálně mění tehdy zaběhlou představu o tom, co je čisté a co je nečisté, co je svaté a co je světské. Ježíš tu tradici otců mění za svobodu a zodpovědnost každého člověka. Na nás je, abychom se s vlastním svědomím rozhodovali, co pro nás, lidi okolo nás a Pána Boha bude nejlepší. Protože pouze svobodné rozhodnutí, za které se můžeme postavit, může být rozhodnutím dobrým.

Takže: máme si před jídlem umývat ruce, nebo ne? Máme se modlit ve stoje nebo v kleče? A co ty vážnější otázky: máme chodit pravidelně do kostela, máme církvi darovat peníze nebo i svůj čas, máme se starat o přírodu kolem nás, máme usilovat o rovnost mezi lidmi? Těch otázek je nekonečno a Bible k nim určitě nemlčí. To rozhodnutí ale nakonec děláme každý sám ve své jedinečné konkrétní situaci a ve své svobodě, kterou před Pánem Bohem nezrušitelně máme.

O svou vnitřní svobodu ale musíme vždy znovu usilovat. Stejně, jako se farizeům v Ježíšově době ztratilo to dobré jádro ve spleti pravidel, tak i my sami a naše srdce, ta naše jádra, se někdy ztrácí. V každém z nás se totiž hromadí různé životní naplaveniny, v našich srdcích se usazuje to těžké, co nejde jen tak pustit dál, a my pak také sami sebe balíme do různých vrstev, abychom se ukryli. S příchodem každé další překážky, která nás vzdaluje našemu „já“, ale ztrácíme i kus své vlastní svobody. Už to totiž nejsme jen my, kdo žijeme svůj život a činíme různá rozhodnutí, ale je to i to těžké či špatné, co v nás zůstává a ovlivňuje nás.

Naším nekončícím úkolem proto je odhalovat své vlastní nitro, sloupávat ty nepravé vrstvy v nás a demaskovat své vlastní nepravdivé tradice, které jsme si za život vytvořili. Protože jenom když jsme skutečně sami sebou tak jsme skutečně svobodní. A jenom když jsme svobodní tak můžeme žít upřímně v Boží blízkosti.

Jaké štěstí, že nás Pán Bůh v tomto úkolu nenechává samotné. Jak jsme četli v prvním čtení z proroka Ezechiele, Pán Bůh nám zaslibuje nové srdce. Srdce proměněné a uzdravené, ve kterém spočívá plnou mírou Boží Duch. Bohu totiž o naše srdce, o to, co je v nás, opravdu jde. Tím se liší od tehdejších farizeů – ti si ze svých rukou před jídlem jako by smývali svět; smývali si to, co považovali za nečisté a špatné, aby mohli být svatí. Pán Bůh ale jedná naopak. On přichází ze své svatosti až k nám, namáčí se do těch našich lidských špín a těžkostí a pádů a tím i nás činí svatými. Amen.