Kázání 5. 9. 2021

První čtení Job 40,4-18

Druhé čtení: 1. Korintským 10,13: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

dovolte mi seznámit vás na úvod dnešního kázání s dvěma cizími slovy. To první slovo je „exegeze“ a označuje snahu co nejlépe pochopit biblický text. Doslova to znamená „vyvádět ven“, takže člověk, který exegetuje, vyvádí ven z biblického textu jeho význam a používá k tomu různé postupy, jako je například čtení veršů z Bible v jejich kontextu, srovnávání různých pasáží, nebo práce s původními biblickými jazyky. To druhé slovo je „eisegeze“ – slyšíme, že je tomu prvnímu podobné, znamená však jeho opak.  „Eis“ totiž znamená jít dovnitř, takže člověk, který provádí eisegezi, vkládá do Bible vlastní porozumění. Takže Bibli vykládá po svém, nebo se nechá strhnout nějakou jednou myšlenkou či jedním veršem, ale už úplně zapomene, o co vlastně v té které pasáži ve skutečnosti jde.

A přesně tohle by se nám mohlo stát i s dnešním veršem z Pavlova prvního listu do Korintu. Přečtu ho ještě jednou: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Je to jeden z těch veršů, který si lidé ve svých Biblích podtrhávají – alespoň já to tak mám – a pak se ho třeba i naučí nazpaměť. Ten verš je totiž krásný. Jenomže když jej čteme pouze takto sám o sobě, tak se v chápání jeho významu můžeme snadno zmýlit. Ten verš v nás totiž vytváří očekávání, že věřit v Boha znamená, že naše utrpení nikdy nepřekročí nějakou Bohem danou mez, nebo že Bůh nedovolí, abychom v životě padli příliš hluboko. Jenomže apoštol Pavel zde píše o něčem úplně jiném, než čekáme.

Pavel v několika kapitolách svého dopisu radí korintským křesťanům, jak se chovat v tehdy horké otázce, kterou si kladli mnozí křesťané: „Máme jíst maso, které bylo obětované pohanským božstvům, nebo ne?“ V Korintu totiž bylo zvykem nechávat část pokrmu jako dar řeckým bohům. To rannou církev stavělo před velké dilema, zda mají pro svou víru přijít o všechny pokrmy na veřejných místech a na návštěvách, jinými slovy, zda se kvůli své víře musí zapřít a odmítat jídlo, které jim druzí lidé nabídnou. No a apoštol Pavel do Korintu píše, že ta božstva jsou sice jen prázdné lidské obrazy, takže na tom samotném jídle, které jim je zasvěceno, není nic špatného; jenomže jedním dechem dodává, že jej raději moc jíst nemají, aby pro své bratry a sestry ve víře nevytvářeli pokušení – tedy aby víra ranných křesťanů zůstávala pevná i v tom pohanském prostředí, které tehdejší velkoměsto Korint jakožto centrum kultu bohyně Afrodity bylo.

A zde se dostáváme k dnešnímu verši. Pavel v něm totiž nemluví o běžných lidských zkouškách a nevyslovuje obecné pravidlo, že Pán Bůh nikdy nedovolí, aby toho na nás bylo příliš. Pavel v tom verši korintským křesťanům říká, že Bůh je v tom jejich tehdejším zápase podrží a pomůže jim, aby svému pokušení nepodlehli a raději se těch nábožensky znejišťujících pokrmů vzdali.

Číst dnešní verš jako ujištění o tom, že se nám nikdy nemůže stát něco příliš těžkého, proto znamená vnášet do Bible sebe samého, své vlastní přání. Je to ta eisegeze. Je to naše přirozená lidská touha, aby se nám či druhým lidem neděly těžké věci, nebo aby alespoň jejich míra nepřekračovala naše schopnosti, naši sílu. To bychom si asi všichni přáli. Ale to je přesně to, co nám Bůh nikde v Bibli neslibuje.

Bůh nám nikde neslibuje, že nikdy neskončíme na dně. Slibuje nám však, že i na tom dně bude s námi. Že se i tam s námi potká a že nám pomůže nést to těžké.

Starozákonní Jób, známý příklad trpícího člověka, stráví většinu své knihy otázkami – proč se mi to stalo, kde je Bůh, jaký to má všechno smysl? Jób se touží setkat s Hospodinem, aby dostal vysvětlení toho, proč skončil na dně. Na samém konci knihy se mu to přání splní, alespoň částečně: Hospodin na scénu skutečně přijde, ale místo vysvětlování se začne ptát Jóba on. Kousek z toho jsme četli v prvním čtení: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Víš, kdo určil, jak bude velká a z čeho budou její základy? A tušil jsi vůbec, že se někdy narodíš a kolika dní se dožiješ?“ Takhle Hospodin čtyři kapitoly Jóba trochu provokuje. Tím mu však ukazuje, že jsou věci, které ho jako člověka převyšují, ale že On, Hospodin, je má všechny pevně ve své moci. A to pak Jóbovi stačí. Odpovědi na své otázky nedostal, ale setkal se s Hospodinem. Jeho situace se v tu chvíli nezměnila, něco v něm však ano.

Na úplném konci pak Jób dostane zpátky své majetky a ještě víc je rozšíří a zplodí taky nové syny a dcery, ale to není ta hlavní pointa. Ta pointa není, jestli to s námi nyní dopadne dobře, nebo špatně, jakkoli to je ta pointa, po které my tak toužíme a přejeme si ji. Pointa je, že Bůh zůstává s námi a že mu tento svět a naše životy nemohou vypadnout z rukou. Pointa je, že Bůh je stále Bohem věrným, Bohem milujícím, Bohem dobrým, Bohem přítomným. Bohem, který slyší naše modlitby a otevírá nové dveře a tvoří nové možnosti, ale taky Bohem, který je v tom všem svobodný a jehož úmysly a cesty jsou mimo dosah našeho chápání a mimo naši kontrolu.

Milí přátelé, myslím si, že my lidé nikdy nebudeme schopni uspokojivě odpovědět na bolest světa. Všechno zlé je k něčemu dobré, říká se. Ale já si nemyslím, že to je pravda. Jsou věci, které jsou prostě příliš těžké a zda vůbec přináší něco dobrého – to může zkoušet hledat a říct jen ten člověk, kterého se to přímo týká.

Jediná obecně platná odpověď na zlo tohoto světa je ta, kterou nám Bůh dal ve svém synu Ježíši Kristu. V jeho bolesti je totiž skryta i všechna bolest každého člověka, v jeho smrti je skryta i naše smrt, a jeho vzkříšení předznamenává i naše vzkříšení. Když proto dnes budeme jíst chléb a budeme přijímat víno na znamení Ježíšovy poslední večeře, setkáme se s Kristem, který pro nás své tělo a svou krev vydal. A myslím, že o toto setkání opravdu jde – že to je ta pointa našeho života. Věřím, že jenom setkání s Bohem, s Bohem nekonečně milujícím a přijímajícím, nám dá takovou naději, která dokáže vytrvat i navzdory věcem, které jsou už za limitem našich sil.

Jan Zahradníček, český katolický básník, který byl dlouhou dobu vězněn za komunismu, takovéto setkání v jedné své básni popisuje. Ta báseň se jmenuje „Co zpíval kos zatčenému“ a je o setkání mezi vězněným básníkem a kosem.

Jakým jak vyjádřit tvůj život,
zvěstovateli rozbřesků, jenž sis vybral
tuto ulici, tento dům naproti mému oknu,
jež kalně mžourá
napodobujíc den a noc.

Zní kloakové povrkávání harmonik.
Zní vřískot činžáků, jež plivají chodce a zas je lížou.
Ale jen ty, tvůj chvalozpěv započatý už v ráji
proniká tmou, jež mě drtí
k podobě červa leda,
ten chuchvalec žalu, chrchel z úst Molochových.

A zatím co venku s hedvábnou vláčností
přelévají se vlny trav, réva kvete,
a zatím co proud modliteb k nebesům stoupá
a u přátel je smutno, kam zmizel jejich sen,
ty říkáš, že je radost, jež nepřestává.
Abych se nebál, je radost, jež nepřestává.
A já slzami zalit zas oddychuji, dík vzdávám.

Je radost, je radost, je radost
i tady dole, kde žal světa dno má.
I mezi tím smutným nábytkem vězeňským
ze dřeva getsemanského.

Milí přátelé, dejme nyní prostor Tichu.