Kázání 7. 11. 2021

První čtení: Genesis 12,1-4: I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.

Druhé čtení: Genesis 32,23-33 A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl.
Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob." Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam.
I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život." Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

Jákob zápolí s neznámým. Celou noc se spolu potýkají, je tma, Jákob neví, kdo proti němu stojí.

A my stejně jako Jákob o tom neznámém a tajemném útočníkovi nic nevíme, alespoň ne zpočátku. Vypravěč tohoto starého příběhu jej naschvál nechává zahaleného, nic se o něm nedá říct s jistotou. Jen naše představivost nám tady, zkraje příběhu, pomůže. A tak v tom útočníkovi smíme vidět vlastní boje, vlastní zápasy ve tmě, kdy taky přesně nevíme, kdo je náš nepřítel – jestli je to někdo druhý; jestli to jsme my sami; anebo jestli to snad je přímo Bůh. Nevíme přesně, s kým bojujeme; jediné, co víme, je, že bojovat musíme. Jsme vrženi do souboje, napínáme síly a s nadějí vyhlížíme ráno. A podobně to má i Jákob – s kým to zápasí, kdo je jeho nepřítel? Ani on sám to neví, jen si to domýšlí a bojuje.

O tom nepříteli toho mnoho nevíme, o Jákobovi však ano. A ten dnešní souboj jako by pro něj byl určitým způsobem osudový či typický. Celý život tohoto praotce Izraele se totiž dá shrnout slovem „boj“. Jákob bojuje od samého začátku. Nejprve se strká se svým dvojčetem Ezauem v těle své matky. A když dojde na den porodu, tak první sice vyjde Ezau, ale Jákob ho při tom drží za patu. Tento sourozenecký boj pak pokračuje, když Jákob s vyhládlým Ezauem smění čočkovou polévku výměnou za jeho prvorozenství, se kterým souviselo nejen rodinné dědictví, ale i pokračování rodu a přijetí Božího požehnání. O pár let později se Jákob za Ezaua převlékne a lstivě získá požehnání od stařičkého otce Izáka. Ezau pak přísahá, že Jákoba zabije – a Jákob prchá. Útočiště najde u strýce Lábana, ale ani tady Jákobův životní boj neustává. Strýc je totiž vypočítavý a když vidí, jak je Jákob šikovný – či přímo požehnaný – tak si ho u sebe podrží. Pomocí – zase – lsti si Jákoba výměnou za své dvě dcery zaváže na dlouhých 14 let práce. Pak se ale vztahy vyhrotí, následuje další zbrklý útěk, tentokrát zpátky do Izraele. Jenomže tam už čeká bratr Ezau; a když Jákob zjistí, že se mu Ezau řítí naproti se čtyřmi sty ozbrojenými muži, roztřesou se mu z toho kolena. Vypadá to na další boj, ale vyhlídky teď vůbec nejsou dobré.

„Život je boj“ – to v Jákobově příběhu rozhodně platí. Před setkáním s možná stále ještě rozzlobeným Ezauem ale Jákob podstupuje ještě jiný boj – ten tajemný, noční. Jákob překročí potok Jabok a převede své ženy a stáda do země, která je jeho lidu zaslíbena. A pak najednou zůstává úplně sám a zápolí s oním neznámým. Jákob v noci překročil hranici a sám za sebe stojí tváří v tvář nepříteli.

I to nám připomíná naše vlastní boje. Ty klíčové, osudové boje, ve kterých jako by zhasla všechna světla až na to jediné, v jehož kuželu stojíme my sami. Bez rodiny, bez přátel. V těch klíčových životních bitvách a zkouškách je to nakonec jen o nás samotných. Jako Ježíš, pokoušený ďáblem na pusté poušti, jako Ježíš v getsemanské zahradě, opuštěný svými spícími učedníky, jako Abraham, vedoucí za trpkého mlčení svého syna Izáka na horu Moria, kde ho má podle Božího příkazu obětovat, nebo jako Jákob bojující v noci s neznámým nepřítelem.

O co v tom Jákobově boji vlastně jde? Jde o vítězství, o to, kdo je silnější? Kdo by ale potom vyhrál – Jákob, který ze souboje odchází kulhavým krokem, protože je zraněn v kyčli, jak jsme četli; nebo ten zvláštní nejmenovaný, který by sice dostal od poroty body za to, že Jákoba dobrým chvatem ochromil, ale pak je Jákobovými kleštěmi držen se slovy „nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“?

Myslím, že v tom boji nejde o výhru. Jde právě o to požehnání. O požehnání totiž šlo celou tu dobu – v souboji o to, kdo se jako první narodí; v obchodu „čočka za prvorozenství“; ve lstivém zisku otcova požehnání; a nakonec i v útěku od strýce, který Jákobovi jeho požehnání začal závidět. Jákob stále bojuje o požehnání – o to, aby se on stal tím, na kom se splní zaslíbení jeho dědy Abrahama, aby z něj vyšel národ velký a slavný, který sám taky bude požehnáním pro veškeré čeledi země. Jákob bojuje o své životní poslání, o to, aby byl tím, kým chce a má být.

A teď, u potoka Jabok, je ten boj a životní úděl smrsknut do jedné chvíle. Do jedné tajemné noci, která si žádá všechno. Jákob bojuje u potoka Jabok – to je v hebrejštině slovní hříčka, protože oba ty názvy, „Jáqob“ a „Jabboq“, ukazují na sloveso „jeabeq“, které znamená právě „zápasit“. Zápas dnešního příběhu tak působí archetypálně, je to vzor všech zápasů, ve kterých jde o mě jako o člověka, o mou identitu, o to, kým jsem, kým se stávám, kým jsem nahý a sám za sebe před Boží tváří.

S kým v takovém zápase bojujeme? Dost možná sami se sebou. S tím, čeho se sám v sobě bojím, s tím, co mě uvnitř dráždí, na co nemůžu najít odpověď. Nebo taky bojujeme s Bohem – to se odkrývá i v dnešním vyprávění, kdy ta tajemná figura jde s příchodem rána lépe vidět a z příběhu vyplývá, že to byl Bůh či nějaký Boží posel. „Zápasil jsi s Bohem a s lidmi a obstáls,“ říká taky po boji ten druhý Jákobovi. Jenomže bojovat s Bohem, to je provokativní – proč by s námi Bůh zápasil? Proč by na nás v té naší noci a tmě útočil, nemáme snad dost svých bojů?

Myslím, že Bůh s námi někdy bojuje proto, protože nás nechce nechat být. Jsme pro něj příliš cenní, než aby dovolil, abychom světem šli úplně nezávisle, nazdařbůh. Naše cesta k požehnání, k tomu, abychom získali sami sebe, k tomu, aby se naše lidskost přetvářela v lidskost opravdovou podle Božího obrazu, který v nás je – možná, že tuto cestu nakonec nelze vést jinudy, než skrze zkoušku a zápas. Ten tajemný útočník tak nakonec nemusí být nepřítelem. Časem se ukazuje, že je to přítel, který se nám do cesty staví kvůli nám samotným.

Jákob mohl z toho svého zápasu ustoupit. Když vzešla jitřenka, tak ho ten druhý požádal: „Pusť mě. Už zase svítí světlo, tak já už tě nechám být.“ Ale Jákob, ačkoli je raněn, v zápase zůstává a vynucuje si od toho druhého požehnání. Jákob nepolevil, neustoupil, když se mu to nabízelo. Bojuje až do té doby, dokdy mu ten jeho zápas, jeho bolest a jeho nepřítel nepřinesou požehnání.

A to je pozoruhodné. My totiž z našich bojů spíš co nejrychleji utíkáme, snažíme se je setřást, když to jde. Ale Jákob neutíká. Už se toho v životě nautíkal dost. Už je na čase, aby přestal kličkovat, uhýbat a lstivě přechytračovat druhé. A tak, když se ho ten neznámý zeptá „jak se jmenuješ?“, odpovídá pravdivě: „Já jsem Jákob.“ Jákob, to doslova znamená Úskočný. Jákob se v tomto vrcholném momentu souboje tváří v tvář Bohu přizná: „já jsem úskočný, jsem lstivý, jsem podrazák. Ten svůj životní boj jsem nevedl vždy čestně.“

Po tomto vyznání mu z úst toho druhého zazní: „Už tě nebudou nazývat Jákob, Úskočný, nýbrž Izrael.“ A to je další slovní hříčka: Izrael znamená „zápasí Bůh“. Takže už to nejsi ty, Jákobe, kdo musí bojovat, ty už si svůj klíčový noční boj – boj s Bohem i sám se sebou – vybojoval. A máš sice zraněnou kyčel, ten boj tě něco stál a památku na něj si poneseš celý zbytek života. Ale kromě toho, že to bolí a že ti to připomíná to těžké, tak je pro tebe to zranění v prvé řadě znamením, že ses v tom boji nakonec setkal s Bohem. Že jsi ve své slabosti poznal Jeho dobrou sílu, že Tě Bůh oslovil a proměnil, a že jsi obdržel ten slib, na který se teď můžeš cele upnout: Izrael – Bůh zápasí.

Milí přátelé, Jákobův zápas s Bohem je vzor našich zápasů s Bohem. V tíživé noci a o samotě Bůh vypadá jako náš nepřítel. Až časem, až z pohledu víry, odhalujeme, že Bůh ve skutečnosti zápasí o nás a pro nás.